|
Foceno od Kroměšína a stavení zcela vlevo je bývalý lihovar. I s vysokým komínem, jaký mívají továrny. Komín mě vždycky utvrzoval v tom, že Libice není jan tak obyčejná vesnice. Má zámek, pivovar, lihovar, kostel a náměstí. Z lihovaru zůstalo jen torzo.
|
|
|
Fotografováno z rovinky pod Kopcem. Tady někde jsme mívali louku. Dnes by se už snímek pořídit nedal, protože před těmito domy stojí další.
|
|
|
Příjezd od Štěpánova. Do vilky vlevo jsme jako kluci chodili k paní Nádherové na stříhání. Podrobnosti si už nepamatuju, zůstala mi jen vzpomínka na otáčecí dřevěné křeslo a zvláštní pocit lehké hlavy, když jsem odcházeli.
|
|
|
Příjezd od Sokolovců. Čím dál častěji tudy jezdívaly traktory ke kravínu, proto na této komunikaci nebyla nouze o bláto. Tam, kde stojí sloup elektrického vedení, končil veřejný vodovod. Byla tam taková šachta, odkud vedlo potrubí ke kravínu.
|
|
|
Příjezd od Sokolovců podruhé. Je zajímavé, že se během posledních čtyřiceti let stromy kolem této cesty vyměnily minimálně třikrát. Chodívali jsme tam na jablka, švestky nebo hrušky. Stromy byly vysoké a košaté, zejména hrušeň na křížovatce Pod skálu a ke Štěpánovu. Pak všechno zmizelo. S novými příkopy se objevily nové podivné stromky a teď tam rostou břízky... Ty proměny jsou dobře vidět
tady.
|
|
|
Takhle vypadala požární nádrž Na obci někdy v polovině šedesátých let. Jako Čihadeláci jsme neměli důvod tenhle rybníček navštěvovat, snad jen když zamrzl a my jsme tam chodili hrát hokej. Takže ho moc dobře neznám, bylo to totiž teritorium Druhokončáků. Nádrž nebyla oplocená.
|
|
|
Oplocená není ani dnes, jak dokazuje tento barevný snímek z roku 2004. Je ale z jiného místa. Přesto musel být kolem vody určitou dobu drátěný plot. Náhodou jsem totiž našel jiný snímek (viz vpravo), který je z jakési letní akce z sedmdesátých let.
|
|
|
další pohledy
Snímky jsou z poloviny 60. let dvacátého století.
U silnice ke Štěpánovu, někde v místech, kde končí zahrádky, ale na opačné straně, stála mohutná hrušeň. Často jsme na ni lezli. Vedly zkrz ní telefonní dráty. Tenkrát nebývaly v kabelu jako dnes, ale volně na sloupech. Mohlo tam být tak deset, možná dvacet drátů, dalo se na ně sáhnout holou rukou, ale nikdy jsme to neudělali. Tajemné navíc bylo, když hučely nebo spíš bzučely. Říkali jsme, že zrovna někdo telefonuje. Další vysoká hrušeň stávala asi o pět set metrů dál ke Štěpánovu, za oběma zatáčkami, ale na její hrušky jsme chodili jen zřídka. To jsme spíš zkraje léta pilně navštěvovali třešňovku, která byla (a dodnes je, jen poněkud prořídlá) od křížku ke štěpánovskému zámku.
Nevím přesně, z které akce je následující snímek. Je to přejezd po prkně, takovéhle legrácky se dály při tradičních Setkáních mládeže na Doubravce, ale také později při jiných příležitostech, kterých jsem se účástnil jen jako návštěvník, protože jsem už v Libici nebydlel. Řekl bych, že šoférem kolečka je můj spolužák Jaroslav Dymák.
| |
