Vzpomínkový weblog  

Fragmenty ze školních let 1963 až 1972  
Libici nad Doubravou, Maleč  

stránka 2 / celkem 16  

*
      úvodní stránka vzpomínek
      web Nadoubravce.cz
16. prosince 2004    
Když jsem tady v pondělí rozebíral přezdívky, jednu legendární jsem vynechal. Internátu ve Světlé nad Sázavou velel jako hlavní vychovatel muž, kterému se přezdívalo Beton. Byl rozený generál, puntičkář, všechno muselo klapat, a když něco řekl, tak to na beton platilo. Odtud přezdívka. Jako nováčci jsme zpočátku nevnímali, že jde o přezdívku, kolikrát jsem v dobré vůli před ostatními zaměstnanci učiliště říkali, ža nám to nařídil nebo schválil soudruh Beton, a jako mazáci jsme se už vůbec na nic neohlíželi. Traduje se, že ho někteří tak i oslovovali. Asi mu to nevadilo, nevzpomínám si, že by kvůli tomu vznikl nějaký malér. Ostatně - přezdívku nezřídka používali i jeho podřízení. Jmenoval se Neubauer.
Náš spolužák od první do páté třídy se zase jmenoval Josef Niedermelter, ale my jsme mu říkali Nýdr. V tělocviku byl trošku neobratný, zato nádherně kreslil a na svůj věk měl velmi rozsáhlé znalosti, protože hodně četl a byl inteligentní. V tomhle nás dost převyšoval, vyčníval, přesto si nepamatuju, že bychom ho za to nějak šikanovali. Naopak, obdivovali jsme ho, ale občas to zakrývali hloupými posměšky. Nevím, možná to vnímal jinak. Nýdr bydlel na Hůrce, což je samota o třech staveních, a to po pravé straně při cestě z Chotěboře do Libice, od šesté třídy výše jezdil do Chotěboře, ztratil jsem ho tedy z očí a jen doufám, že jsem mu nezkomolil příjmení.
17. prosince 2004    
Období několika měsíců před jedenadvacátým srpnem roku šedesát osm se říká doba tání, což znamená, že se dělo to, co by bylo předtím nemyslitelné. A potom už také ne.
Jako absolvent pátého ročníku základní školy jsem byl toho roku o prázdninách na eroháckém táboře ve Vlastějovicích na Sázavě. Vedoucí tam nosili dlouhé vlasy, myslím muži, vůbec jim nevadilo, když táborníci, kterým ještě ani nebylo patnáct, kouřili, a to na veřejnosti, dokonce jim nabízeli cigarety. Ba co víc, dovolili, aby se někteří starší kluci přestěhovali do chatek k děvčatům.
Symbolem odvazu však pro mě byl učitel Procházka. Viděno dětskýma očima starší pán, ale domnívám se, že mu mohlo být mezi čtyřiceti a padesáti, učil nás v páté třídě a dojížděl ze Sobiňova. Dojížděl na skútru. Dojížděl na skútru, který byl jedinečný. Zvláštní kombinaci fialové a zelené bravy doplňovaly chromované části, vždy dokonale vyleštěné. Nejvíce nás ale fascinovaly hodiny zapuštěné do karoserie pod řidítky. Hodiny tikaly a karoserie tenhle zvuk zesilovala. Skútr parkoval naproti škole u kostelní zdi v místech, kde dnes stojí poněkud futuristická čekárna, a my jsme to tikání chodívali poslouchat.
Pedagoga jsme oslovovali pane učiteli, nikoliv soudruhu učiteli, jak bývalo obvyklé. Jednou nám vyprávěl svůj vlastní zážitek s Rudou armádou. V květnu jsme totiž kreslívali tanky 23 a šeříky jako symboly svobody, kterou nám v roce 1945 přinesl Sovětský svaz. Vždycky mě udivovalo, jak mohl vítající lid házet chrabrým vojákům kvetoucí šeříky, když v té době nekvetly. Nekvetly samozřejmě u nás na Vysočině. V Praze tomu bylo jinak. Praha musí být vždycky ve všem napřed.
Pan učitel Procházka zažil příchod Rudé armády do oblasti kolem Ždírce a Chotěboře, a to v době, kdy tudy hnala zbytky německých vojsk prchajících do západního zajetí. Prý se tam někde utábořila a jednou jeden ruský vojáček přijel tak nešťastně na koni, že mu zlomil nohu. Velitel zastřelil koně, ale jménem válečného soudu také onoho vojáka.
Učitel se zmínil rovněž o velmi rozšířeném hobby, kterému se Rusové s láskou věnovali. Sbírali náramkové hodinky. Někteří nosili na pravé i levé ruce hned několikery a získávali je ne vždy úplně čistě. Nejlépe od mrtvých nepřátel.
"S Rudou armádou to nebylo vždycky tak," říkával nám pan učitel Procházka, "jak se oficiálně tvrdí".
A my jsme se tím řídili i potom a o každé informaci o Sovětském svazu jsme alespoň pochybovali.
18. a 19. prosince 2004    
Ředitel Kadleček učil chemii. Lhal bych, kdybych tvrdil, že ve mně probudil lásku k tomuto předmětu; stejně tak nechci prohlašovat, že by mi ho zošklivil. Prostě jsem tuhle oblast lidského zájmu vypouštěl. Ke své škodě ovšem. Jenže se není co divit, neboť jsem měl na učilišti jeden rok chemikáře Kadlece, který mi dal na vysvědčení jedničku, aniž mě jednou jedinkrát vyzkoušel, o písemkách nemluvě, a když jsem se nesměle zeptal proč, pravil, že to stejně všechno umím, že jinak bych nemohl místo jeho hodin a ve svém volnu pracovat v internátní fotokomoře a zvětšovat fotografie pro školu i pro něj a že práce ve fotolaboratoři je také vlastně chemie; a na střední škole jsem měl chemikářky, které byly víc ženami než chemikářkami, ale to sem nepatří.
Ředitel Kadleček učil také pozemky. Možná se předmět oficiálně jmenoval vznešeněji, už opravdu netuším, jeho podstatou byly práce na školním políčku, které se nacházelo u Klimše, úhlopříčně přes křižovatku naproti dnešní benzinové pumpě. Tam, co rostla cibule, brambory, mrkev a další zelenina, stojí nyní rodinný domek. Vím, že jsme školnímu zahradničení moc nedali, spíše jsme je brali jako vhodný čas pro školní lumpárny, protože hroudami hlíny se dalo dobře házet po spolužácích a kopřivami škádlit děvčata, ale rostlo tam cosi, a jak nám tvrdili, končilo to ve školní jídelně. Současné školství žehrá na nedostatek peněz, pro vesnické školy by tohle možná bylo pár drobných do kasičky, ale nevím, zda to vůbec legislativa umožňuje. Vykořisťování dětí, jejich ochrana před pracovními návyky... Fakt nevím.
Když jsem chodil do páté třídy, zbourali na zahradě libické školy jakousi letitou přístavbu, my jsme tam s panem učitelem Procházkou chodili a z toho mlatu a z té dokonale jalové půdy se snažili vykřesat záhony. Museli jsme znovu a znovu sbírat úlomky cihel, tašek, dřeva a všelijakých kamenů, museli jsme znovu a znovu rýt, kopat, dovážet zeminu a chlévskou mrvu. A když jsem potom jako šesťák odcházel do Malče, už se tam něco málo zelenalo. Vždycky jsem si na tenhle pocit vzpomněl, pokud jsem měl před sebou úkol, který vypadal naprosto beznadějně. Hromada cihel, tašek, dřeva a všelijakých kamenů a ty z toho postav alespoň přístřešek. Většinou jsem dokázal postavit palác. A věřím tomu, že nebýt zkušenosti z páté třídy ze zahrady libické školy, stál bych před těmi hromadami dodnes.
20. prosince 2004    
Vykořisťování děti bylo za bolševika prováděno i tak, že jsme chodili na brambory. Považuji tuhle činnost za jednu z nejhezčích, vzpomínám-li na povinnou školní docházku.
Na podzim jsme jako starší žáci některé vyučovací hodiny, ale spíš asi dny, trávili na polích jednotného zemědělského družstva, kde jsme sbírali vyorané brambory do kýblů, které jsme potom vysypávali na valníky. Práce na první pohled jednoduchá, ale když jste před sebou viděli dlouhatánský řádek od čerta nebo od teku rozházených brambor, museli jste mít alespoň řeči. Za ty dny a roky jsme takhle obešli snad všechny polnosti kolem Malče a vždycky to bylo milé. Když třeba někdo bydlel v Čečkovicích a my jsme tam zrovna sbírali, byl vlastně doma a mohl se pochlubit tím, čím by jinak nemohl. Měl jsem babičku s dědou v Horních Lhotkách, takže jsem k nim zaskočil, protože i za jejich humny rostly brambory. Tam jsme dokonce u silnice trhali nějaké blumy, které jinak obhospodařoval děda, cestář. Pod Hradištěm jsme zase honili hraboše, kterých tam ten rok bylo požehnaně. Že byla kázeň poněkud uvolněná, že se učitelé v rolích dozorců chovali lidštěji než za katedrou, že se tam dalo ledasco prodiskutovat s holkama, že o zábavu nebyla nouze, není snad třeba rozvádět. K největším zážitkům však patřila svačina. Jezeďáci nám ji vždycky na pole přivezli, každý dostal papírový sáček s chlebem nebo rohlíkem a štangličkou salámu a do plechového hrníčku z várnice teplý čaj, někdy červenou nebo žlutou limonádu v třetinkových skleněných láhvích. Posedali jsme si, kde se dalo, nikdy mi nechutnalo víc, než po takovéhle práci. Nebo při takovéhle práci, protože po svačině jsme zase vyrazili do brázd.
21. prosince 2004    
Při pohledu na doslova nechutně ozdobený vánoční strom na Staroměstském náměstí v Praze, kde pro samý umělohmotný balast a tisíce elektrických světýlek není vidět podstata, čili jehličnan jako tradice, i když chápu, že na Staromáku nejde o tradici, ani o lidi, ale o byznys, tak při tomhle otřesném pohledu se mi snad jako kontrast vybavily nádherné pocity z velmi ranného dětství, kdy jsem ve večerních hodinách několikrát navštívil Chotěboř. Vlastně pouze chotěbořské náměstí. Bylo pro mě, kluka z vesnice, symbolem velkého města.
První polovina šedesátých let dvacátého století, předvánoční čas, sníh křupe, mráz pálí, tma a z ní vystupují pouliční lampy v oparu zahřívajícího se vzduchu, protože tam nejsou zářivky, nýbrž obyčejné žárovky; ze tmy září výlohy obchodů, kde visí hezké věci; kolem náměstí se posouvají autobusy a jejich řady oken blikají mezi kmeny stromů stojících uprostřed rozlehlého prostranství; a lidé chodí sem a tam, v takovém tom podivně tichém soustředění, bez ozvěny, protože ji tlumí sníh. To je praštěné, co?
Jako šestiletý či sedmiletý klouček jsem se nechtěl držet maminky za ruku, chtěl jsem tím velkým a nádherným městem chodit sám. Ačkoliv jsem později navštívil Chotěboř nejméně stokrát, ba tisíckrát, nikdy se mi tenhle pocit nepodařilo obnovit, vždycky se vynořil jen jako vzpomínka. A dokonce se mi ho ani nepodařilo překonat kdykoliv v dospělosti, když jsem tmavými večery coural daleko věhlasnějšími městy, například Libercem, Prahou, Budapeští, Benátkami, Milánem, Norimberkem, Amsterodamem nebo Leningradem. Naopak, byl ve mně jako Basic Input Output System a při každém restartu mi umožňoval vnímat a ukládat další a další zážitky.
22. prosince 2004    
Včera večer jsem si chtěl v předstihu připravit dnešní zápis, ale úplně náhodou jsem se začal dívat na film Slavnosti sněženek, který dávala některá z našich televizí. Po něm už nemělo smysl cokoliv psát. Zatím jsem nenašel novější český snímek, kvůli kterému by mi stálo za to jít do kina.
23. prosince 2004 až 1. ledna 2005   
Vánoční a silvestrovská přestávka.
2. ledna 2005    
Ve vánočním volnu jsem zpracovával texty, kterými bych chtěl doplnit webové stránky Libice nad Doubravou ( zde ), a v jednom z pramenů, konkrétně v malé knížečce s názvem Doubravka (autorem je někdejší chotěbořský učitel J. V. Neudoerfl, knížka vyšla v roce 1892) jsem narazil na velmi zajímavé povídání:
„Odbočivše asi na dva kilometry od řeky, dostali se pocestní k vesnici Malči, v níž stojí rozsáhlý zámek, ovinutý úpravným parkem. Zde líbila se jim velice rozsáhlá fíkovna, v níž uzřeli mnoho vysokých a tlustých smokvoňů s ovocem dílem zeleným, dílem dozrávajícím. Tu a tam jest mnoho vzácných stromů domácích i cizokrajných, pak dubů přerozmanitých druhů, křovin okrasných, skupiny květin nádherných barev a líbezné vůně v ploše smaragdové trávy; v zeleni pak se pěstuje v četných pařeništích mnoho druhů chutných zelin a ovocná zahrada poskytuje mnoho vzácného ovoce tabulového i hospodářského. Zámek jest méně pamětný svou stavbou, ale svými obyvateli. Zde odpočíval po těžkých pracích otec dějepisu českého František Palacký, sem uchyloval se na svůj statek František Ladislav Rieger, spisovatel a muž o národ český nad jiné zasloužilý, tu konečně narodila se paní Marie Červinková-Riegrová, spisovatelka velice nadaná. Pohostinné zdi zámku Malečského chovaly v nitru svém nejednou vysoké hodnostáře církevní, přední učence, spisovatele a umělce vlasti naší i daleké ciziny, kteří rádi se scházeli do rozkošné krajiny a osnovali tu nové zámysly do budoucnosti na prospěch národa."
Absolvoval jsem čtyři roky malečské školy, kde jsme se o Palackém i Riegrovi učili, alespoň myslím, ale nepamatuju se, že bychom se o těchto pánech dozvídali něco víc než jiní žáci, něco z jejich soukromí, když tu žili. Ani zámek jsme v této souvislosti nenavštěvovali. Tam jsme chodili k zubaři, který se jmenoval Švestka. Ale o tom až jindy. Teď chci pouze naznačit, že Palacký a Rieger byli v době, kdy jsem chodil do školy, trpěni, ale nikoliv oslavováni, neboť kdyby oslavováni byli, zajisté by v malečském, tehdy zestátněném, zámku vznikla přinejmenším síň slávy a my žáci bychom v ní dozajista skládali pionýrský slib. Ale abych byl spravedlivý - František Ladislav Rieger zámek koupil v roce 1862, a to proto, aby mohl dělat poslance, jelikož tenkrát musel mít každý poslanec nějaký majetek, který ho dokázal uživit a který byl tak velký, aby se každý případný úplatek stal nezajímavý (pravidlo dnes již neplatí, poslancování je způsob obživy jako každý jiný); František Palacký byl Riegrův tchán. A co jsem tak četl, životopisci jednoho i druhého se o Malči většinou vůbec nezmiňují, zřejmě pobyt tam pro jejich dílo neměl žádný význam.
Víc než sto let starý úryvek jsem však opsal kvůli něčemu jinému. Fíkovna, skleníky, pařníky, exotické rostliny... Malečský zámek a park kolem něj si z konce šedesátých let dvacátého století pamatuju jako něco šeredného, špinavého, neudržovaného, zašlého a chátrajícího.
3. ledna 2005    
Předvánoční čas byl v malečské škole přelomu šedesátých a sedmdesátých let jedním z nejkrásnějších. To vím, ačkoliv si už nepamatuju, zda jsme si ve třídě zdobili stromeček a zda jsme si nějakým způsobem dávali navzájem dárky. Mám v paměti, že si každý vylosoval svůj protějšek a s ním si nějaký drobný dárek vyměnil a že to dokonce bylo kluk holka, jenže si už nejsem tak zcela jistý, zda je vzpomínka právě odtud. Mnohem později, když jsem bydlel na koleji, jsme se jeden rok obdarovávali všelijakými pitominkami, dostal jsem třeba několik plastových kolínek, která používají instalatéři, což mě tenkrát potěšilo, i když mi byla k ničemu.
Stoprocentně však vím, že jsme v Malči poslední či předposlední den před vánočními prázdninami mívali besídky, kde jsme předváděli scénky a všelijaké legrácky, a ovšem také zpívali. Dělo se tak v největší třídě a pro všechny. Jirka Císař, který chodil o rok níž, hrál perfektně na klavír, takže to celé vypadalo skvěle. Maruna Daleckova, které jsme říkali Džín podle krásky ze seriálu Hopkirk a Randal, brnkala na kytaru, dokonce jsem pro ni otextoval jednu písničku. Musela to být docela sranda, protože nemám hudební sluch. Vzal jsem původní slova, zřejmě anglická, a podle délky a slabik je nahradil českými, která tam pasovala. Jo, mládí nemá mít respekt před ničím. Konkrétní scénky si už nedokážu vybavit, snad jen tu zvláštní atmosféru, ke které přispívali i učitelé, protože byli hodnější a ke všemu svolní. Součástí besídky totiž bývaly hry, do kterých jsme některé z nich zapojovali, abychom si z nich trochu vystřelili. Tyhle oslavy se nesly víc v duchu legrace než nějakého rozjímání, ale na druhou stranu nám zase nikdo nevnucoval dědu Mráze, jak je teď módní říkat.
4. ledna 2005    
Předevčírem jsem malinko narazil, když jsem zavzpomínal na malečský zámek a jeho někdejší slavné obyvatele. Ježíšek mi totiž pod stromeček nadělil první i druhou knížku Památné stromy autorky Marie Hruškové. Mimochodem, paní Hrušková také napsala moc pěknou knížečku ...tam, kde teče Doubravka, o které se zmiňuji i na libických webových stránkách ( zde ). K pročítání mně milého dárku, neboť jestli mě něco fascinuje, tak jsou to stromy, jsem si našel čas až nyní. V druhé knize Památné stromy se píše:
"Riegrovi, ale i rodina jeho tchána Františka Palackého, který právě zde, v Malči, dokončil své významné dílo Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě, všichni milovali hudbu. Stala se součástí života na zámečku, jezdili sem i jejich přátelé hudebníci, například Antonín Dvořák jim zde poprvé přehrál operu Jakobín. Libretistkou této opery byla Riegrova dcera Marie, provdaná Červinková. Ale text známé árie, kterou zpívá Terinka obstarožnímu nápadníkovi Na podzim v ořeší láska už netěší napsal sám Rieger. Jeho dcera vzpomíná ...když Dvořák již po několikerém provedení Jakobína tuto arii do opery zařadil, dal Rieger na počest toho podle jižní parkové zdi vysázet alej lískových ořechů... Dodnes lísky u staré zdi rostou - pravděpodobně jsou jedinými památnými svého druhu - vlastně unikát." (Marie Hrušková, 2001, Památné stromy II, str. 158)
Tu máš čerte kropáč, že by nás dějepisářka a učitelka literatury v jedné osobě o něčem takovém tenkrát neinformovala? Že bychom se nešli na ty lísky podívat? Anebo že bych to byl všechno dávno zapomněl? Kdykoliv jsem jako žák základní školy zámek navštívil, nikdy jsem nepociťoval nějaké chvění z toho, že patřil takovým osobnostem. Což ovšem nemusí být směroplatné, jak se praví v Kulovém blesku, žádné chvění jsem na sobě nepozoroval ani nikdy potom, kdy jsem navštěvoval místa, kudy prošly daleko hutnější dějiny. Možná malinko v Římě nebo ve Florencii; a také trošku v bývalém Stalingradu, dnešním Volgogradu, kde několik kilometrů stoupáte po schodech od řeky Volhy vzhůru nad město k obrovské soše Matky a ruská kolegyně vám tiše říká, že tady všude kolem, kam oko dohlédne, ležely na konci roku 1942 jen rozvaliny domů a stovky mrtvých těl.
Chvění při vstupu do malečského zámku bylo jiného druhu. V budově sídlil místní národní výbor, však tam také měli moji rodičové svatbu, nacházely se učebny prvního až pátého ročníku, možná ještě další instituce, ale hlavně tam ordinoval pan doktor Švestka, zubař. A to byl velice zajímavý starší pán. Zasypával nás různými průpovídkami a veselými historkami pokaždé, když jsme ho navštívili, a že jsme ho navštěvovali často, protože jsme museli chodit na pravidlené preventivní prohlídky. K němu do ordinace v přízemí vpravo s výhledem do zámeckého parku. Mimo jiné nám radil, co platí na děvčata a jak obelstít učitele. "Jo, chlapci, nechce se vám do školy?" popichoval nás. "Tak si ke svačině nastrouhejte křídu, anebo zbaštěte staré vyšisované noviny, budete bílí jako sníh a bude vám táák blbě..."
5. ledna 2005    
Do malečského zámeckého parku jsme často lezli děravým tyčkovým plotem vedle čekárny naproti bývalé hospodě. Než autobus přijel, byla nám někdy dlouhá chvíle, a to jsme potom nepohrdli žádnou lumpárnou. V parku se krčil bahnitý rybníček, jak do něj rok co rok na podzim padalo listí, sem tam vedla nějaká štěrková cestička, jinak nuda, nuda.
To park libického zámku té doby žádnou vodní nádržku neměl, co vím, neměl ji nikdy, zato sloužil úplně jiným aktivitám. Na západní straně jsme hojně využívali fotbalové hřiště a vůbec nám nevadilo, že mělo jako povrch udupanou hlínu, mírně se svažovalo a za branky sloužily stromy, na které jsme přitloukali klády jako břevna. Ale protože se na nich často někdo houpal a my jsme zrovna neměli při ruce hřebíky, góly platily i tehdy, pokud utočník na bránu poslal míč v přiměřené výšce. Měli jsme kožený míč barvy okopané kůže, barvy, která splývala s barvou bláta, uvnitř byla gumová duše, u které se musel po nafouknutí gumový šlahounek přehnout, pevně zavázat režnou nití, zastrčit pod kožený obal a ten zašněrovat. Žádný pravěk, šedesátá léta dvacátého století u nás na vesnici.
Parkem se také dalo dobře jezdit na kole. Kličkování mezi keři a kmeny vzrostlých stromů docela zvyšovalo adrenalin; neměli jsme žádná horská kola nebo jiné dnešní tereňáky, ale kola docela obyčejná, cestovní, mnohdy přestavěná z bicyklů ctěných rodičů.
Později, ale ještě za našeho dětství, postavili v parku svazáci kolem dokola běžeckou dráhu, sypanou velmi jemným štěrkem smíchaným s pískem, a volejbalové hřiště, kde jsme podle potřeby hráli volejbal, nohejbal nebo tenis. Anebo jsme se tam jen tak sjížděli na kolech na pokec a laškování s děvčaty. Řekl bych, že v libickém zámeckém parku vyrostla přinejmenším jedna generace.
Když tam dnes jedu okolo, je mi smutno. Současný libický park, jakož i jeho zámek, je příkladnou ukázkou devastace přírody a umu člověka během jednoho lidského života.
6. ledna 2005    
Z Libice jsme do Malče dojížděli autobusem. Tenkrát stavěl před zámkem a my jsme museli ten kousek dojít pěšky. Stačilo, aby se někde pět či deset minut zdržel, myslím autobus, a už jsme přišli po zvonění. Mělo to výhodu, člověk se nestresoval, když se dalo očekávat zkoušení, shodil v šatně kabát a rovnou k tabuli. Někdy to byl naopak pech, protože se před vyučováním nedala zkoušená látka alespoň přejet očima. Mimochodem pech - na fakultě jsem chodil na semináře ke známému televiznímu tvůrci Karlu Pechovi a ten sbíral ptáčky. Každého, s kým se seznámil, požádal, aby mu na kus papíru nakreslil ptáčka. Prostě jen tak, jak ho to napadne, jak to umí. Obrázky si schovával. V jeho sbírce skončil i ten můj.
Jsou pedagogové, na které se nezapomíná, a jsou jiní, kteří nanejvýš vyvolají error, kdykoliv se je pokoušíme načíst z disketové jednotky mozkových závitů. Takový Jiří Poděbradský přišel na hodinu, praštil štosem sešitů s právě opravenými písemkami na stůl a prý, blbce ze mě dělat nebudete. On nám vlastně vsugeroval, že vztah žák a učitel je boj, permanentní válka, a že vítězí ten, kdo přesvědčí, že něco umí, ovládá, že něčemu rozumí. Učitel Poděbradský porážku uznal jedině tehdy, když byl nucen žákovi za jeho písemku udělit výbornou, a každá chyba v odpovědi na zadanou úlohu byla považována za snahu ho zesměšnit. Anebo alespoň za provokaci. Tahle hra se mi líbila a přiznám se, že jsem se s ní nesetkal v žádné z dalších škol, které jsem kdy navštěvoval. Snad jen Kristýnka, paní učitelka Kristinová, která nás ve Světlé nad Sázavou učila mimo jiné i kreslení, vedla podobné řeči, možná ještě víc dštila síru, ale my jsme ji stejně měli rádi. Snad v tom bylo i trošinku laškování. Ale čert ví, jak učitele Poděbradského vnímaly spolužačky.
Jenže v malečské škole učily i pravé opaky. Nechci být nespravedlivý, uvědomuju si, že píšu o lidech, kteří žijí a kteří na mě tím pádem mohou soudně vymáhat omluvu, pokud mi už rovnou jednu nevrazí, ale tak jsem to tenkrát cítil.
V šesté třídě nás učila hudební výchovu paní učitelka Málková, myslím, že bydlela ve Vísce. Vnímal jsem ji jako ženu, která neměla smysl pro přímočarý klukovský humor, který někdy dokáže být hodně krutý. Jako by mezi námi a paní učitelkou stála bariéra. A přesto mi nikdy nevymizí z paměti. Na bílém, kůží potaženém přenosném gramofonu s jedním reproduktorem nám pouštěla Smetanovu Vltavu z cyklu jeho symfonických básní Má vlast. A protože nám ji pouštěla několikrát, neboť nám vykládala, kde zrovna na té řece jsme a co slyšíme z břehů, vryla se mi tahle skladba tak hluboko do paměti, že dodnes poznám jakýkoliv její úryvek, ačkoliv jinak nemám hudební sluch a neumím zazpívat jedinou písničku.
Dokonce mi přišlo komické, když na multimediálním CD s názvem Podoubraví, který asi před čtyřmi lety vydal JCS Computer, byla Vltava v podkresu videosekvence s obrázky Doubravky. Fakt dobrý fór. Možná zrovna díky paní učitelce Málkové nemám s vážnou hudbou problémy a občas si pouštím některé ze svých cédéček, Mozarta, Bacha, třeba jeho Overturu nebo Bourée ze Suity č. 2 h moll, a to zejména v autě, když jedu sám. Ale nepohrdnu ani pořádným železným rockem, například Manowarem nebo Majesty.
Teď si zrovna pouštím staré hity Petra Spáleného, které jsem si včera odpoledne koupil v Levných knihách.
7. ledna 2005    
Zpěvák Petr Spálený mi připomněl dalšího zajímavého učitele hudební výchovy. Jmenoval se Pavel Novák, hrál na akustickou kytaru a při hodinách nám pouštěl nejnovější singly té doby. Vondráčkovou, Neckáře, Olympic i toho Spáleného. A myslím, že na úplně stejném gramofonu jako učitelka Málková Vltavu. Nepřišel ale po ní, v mezidobí nás hudebně vzdělával učitel Lana, kterému jsme říkali Špagát a který s námi jezdil z Libice autobusem, protože bydlel u Exnerových. Hrál na elektrofonickou kytaru, a protože byl trošku cholerik a nás zjevně nezvládal, jednou té kytaře zlomil krk. Že to bylo o spolužáka, anebo po jisté žákovské provokaci, nemůžu tvrdit, pouze bych fabuloval.
Učitel Novák se zajímal, jakou máme rádi muziku, a když se ptal mě, odpověděl jsem, že jazz, on se strašně divil, nebylo normální, aby na začátku sedmdesátých let tenhle žánr obdivoval nějaký patnáctiletý kluk. Jenže já neměl rád jazz. Líbil se mi soudobý popík a trochu jsem znal i bigbeat, jen jsem si myslel, že se mu tak říká.
S Jirkou Uchytilem jsem k hudební výuce neměli bůhvíjaký vztah, Pavel Novák nás tedy posadil do nejposlednější lavice a dovolil nám, abychom si dělali, co chceme, jen prosil, aby to bylo potichu. Nevím, co dělal Jirka, ale já kreslil karikatury učitelů.
  zpět na předchozí   /   pokračování      
2005 © jiljí záruba