V Malči, kam jsem chodil do školy, se tradovalo, že když randit, tak jedině U kapličky. Nepředpokládám, že by existoval Malečák, který by nevěděl, kde kaplička stojí. Prý se nedá zjistit přesná doba jejího založení, postavili ji zřejmě v letech, kdy zdejší panství vlastnil František Josef, hrabě ze Schönfeldu, který je koupil roku 1764. Jak vidíme, dost času na to, aby mohla vzniknout tradice. Narážky typu, kdes byl, aha, u kapličky, byly ve škole na denním pořádku a každý hned chápal, o co jde. Pak už jen stačilo probodnuté srdíčko s iniciálami a prohánění opovážlivce kolem lavic. Nevzpomínám si ale, že by tam kdo z mých spolužáků randil, tím méně, že bych se takových aktivit zúčastňoval já. Logicky. Jako přespolák, který do školy dojížděl autobusem, jsem na něco takového prostě neměl čas. Nemyslím na randění, myslím na šplhání do strmého svahu k drobné sakrální stavbě.
Kaplička je dodnes pěkně udržovaná. Navštívil jsem ji asi před třemi lety ( fotografie z té doby zde ), ale překvapilo mě, jak je zarostlá náletovými keři a stromy, takže od Malče nemůže být v létě vůbec vidět, a z druhé strany zase až těsně k ní doléhá obdělávané pole. V almanachu 725 let obce Maleč je ve vložené obrazové příloze černobílý snímek z časů, kdy na stráni ještě nerostla třešňová alej ani modřínový les, a barevná fotografie z doby již počínajícího zaplevelování.
Na svažující se louku pod kapličkou jsme se vydávali i v některých hodinách kreslení, takzvaně malovat v plenéru. Domnívám se ale, že jsme kreslili kytky, nikoliv úchvatný pohled do krajiny.
Pro mě však měl tenhle malý klenot dávné historie jiný rozměr. Jak už jsem tady někde psal, babička s dědou bydleli v Horní Lhotce a v Malči bývala vždycky druhou neděli v srpnu pouť, kterou samozřejmě drželi i Lhotečtí. U babičky a dědy se ten den sešla celá naše rozvětvená rodina, tety, strejdové, bratranci i sestřenice a po obědě jsme šli rozverně a většinou společně pěšinou od Horní Lhotky ke kapličce, odtud dolů k bývalé hospodě a zadem na náves, kde stávaly pouťové atrakce. Pro malého kluka nemohl být krásnější zážitek. Vždycky jsem se na to celý rok těšil, a to i v pubertě, kdy jsem dával okázala najevo, jak mě tahle rodinná tradice šíleně nebaví. Když tak o tom s odstupem času přemýšlím, v paměti mi vlastně zůstaly jen ty cesty, nikoliv komedianti, sladkosti a tretky, s kterými jsme se vraceli.
Od Lhotek vedla ke kapličce travnatá pěšina rovným lánem, jakousi náhorní plošinou, bílá kaplička představovala maják, určovala směr, dávala zbloudilým světlo naděje, zejména když na polích kolem rostlo obilí čekající na opožděné žně...
Zemědělci s postupující kolektivizací travnatou pěšinu rozorali, Lhotečtí si však se stejnou zarputilostí vyšlapávali rok co rok cestičku novou. Nakonec se vzdali. Kdo by v dnešní době chodil ze Lhotek do Malče pěšky, že?
Ačkoliv - prázdninová malečská pouť skýtala naději, že potkám svou velkou školní lásku, která bydlela v Dolní Lhotce.
|
Vím, že je správně Dolní Lhotka a Horní Lhotka, ale my jsme vždycky říkali, že jedeme do Lhotek.
Stejně tak jsme třeba o řece Doubravě mluvili jako o Doubravce, a nikdy jinak. Vloni v létě jsem navštívil místa, kde se Doubrava vlévá do Labe ( viz zde ). Šel jsem od silnice, kde jsem nechal auto, po proudu k železničnímu mostu. Cestou jsem potkal starší paní a staršího pána se psem, a protože jsem si nebyl jistý, zeptal jsem se, jak je k soutoku daleko. Řekli mi, že kousek, ale hlavně mi doporučili, abych rozhodně pokračoval po tomhle břehu Doubravky, odtud že je hezčí pohled.
Vyslovili Doubravky. Měl jsem totiž za to, že Doubravce říkáme Doubravka jen my na horním toku, možná tak po Jeřišno, dobře, přesvědčili jste mě, po Pařížov, ale dál ani kapku. Ne, řeka je Doubravkou i pro obyvatele Záboří nad Labem, za jejichž humny mizí do našeho i německého veletoku.
|
Když se to tak vezme, v malečské škole na přelomu šedesátých a sedmdesátých let jsme vlastně byli chudáci. Nikdo z žáků neměl mobilní telefon ani kalkulačku, nikdo nevlastnil wolkmena, protože nic z toho ještě nebylo vynalezeno. Kalkulačka snad ano, ale než se dostala do malé vesničky pod Železnými horami, muselo ještě uběhnout pěkných pár pátků.
Chci tím naznačit, že se ve škole za nejlepší techniku považovala tabule, křída a ukazovátko. Nedaly se třeba množit texty. V osmičce a v devítce jsme neměli učebnice dějepisu, protože se ty vytištěné před osmašedesátým jevily jako ideologicky závadné, tudíž byly staženy, nové ještě nikdo nenapsal, takže nám paní učitelka Poděbradská přednášela ze svých textů a my jsme si všechno museli zaznamenávat do sešitů. A z nich se potom učit.
Výhodou bylo, že nás paní učitelka ušetřila balastu, kterého je v učebnicích mezi fakty vždycky dost a dost.
Výdobytek tehdejší techniky občas používala i ruštinářka Marie Kubátová. Na páskovém magnetofonu měla namluvené ruské povídání od rodilých mluvčích, vždycky kousek pustila a my jsme to po nich opakovali. Jenže při každé pauze magnetofon vypínala páčkou off (byl to páčkový magnetofon) místo toho, aby pouze zmáčkla tlačítko (ale několik tlačítek přece jen měl) pro dočasné přerušení přehrávání.
Setrvačník by běžel (uvnitř magnetofonu byl velký, těžký kovový setrvačník, který zajišťoval rovnoměrný pohyb), jen by se oddálila páska od hlavy a zastavil pohon kotoučků.
Jak příznačné - dnes mláďata šílí nad způsobem, jakým staří neumějí používat computer; nám tenkrát stačil k radosti magnetofon o velikosti bedny běžného osobního počítače.
Odvážnější učitelé nám jako součást výuky pouštěli šestnáctimilimetrové filmy na promítačce, která už hodně pamatovala, a ten nejodvážnější pedagog, Jiří Poděbradský, nám promítal osmimilimetrové filmové smyčky. Očividně na něm bylo znát, jakou má radost, že pro naši školu tuhle super novinku získal. Nosné médium představoval osmimilimetrový filmový pásek ukrytý v průhledné plastové kazetě, vtip však spočíval v tom, že tvořil nekonečnou smyčku. Asi pět minut se dalo promítat stále dokola.
Kazetky se zezadu zasouvaly do nevelké promítačky. Fakt vychytávka. Nezapomínejme, prosím, že video se teprve vynalézalo.
Přemýšlím, jestli jsem si tohle všechno nevymyslel.
Pamatuju si totiž na věc samu, nikoliv na obsah promítaného. Možná proto, že mě výuka až tak moc nebrala, kdežto promítačka ano. V té době jsem natáčel osmimilimetrové filmy otcovou kamerou, dokonce jsem si z velkého plechového kanystru, žárovky v objímce a velké čočky vyrobil epidiaskop a z dřevěné krabice vyložené zrcadly, žárovky v objímce a malé čočky diaprojektor, takže mě tahle technika hodně zajímala.
Když zavřu oči, vidím ty svoje přístroje jako dnes, a pokud by měl někdo zájem, podrobný návod promptně dodám.
Dnešní žáci základní školy si z mého vzpomínání mohou dělat legraci, jejich výuka se s tou naší nedá srovnávat. Mohou používat kalkulačky. Poznámky si nahrávají na diktafon nebo přes laptop rovnou do empétrojky, učitelé jim kdykoliv dodají rozmnožený, aktuálně měněný text s nejnovějšími poznatky, které si okamžitě ověřují na internetu anebo vyhledávají v digitálních encyklopediích;
digitálními fotoaparáty a digitálními kamerami pořizují cokoliv, co my jsme museli vylisovat a nalepit, obkreslovat anebo opisovat; na internetu nacházejí obrázky všeho, o čem jim pedagogové vykládají při hodinách, včetně animací; například v biologii při přednášce o narození člověka už nemusejí kluci zvlášť, holky zvlášť; třídy po síti pořádají videokonference s třídami v jiných školách, v jiných státech; jelikož mají žáci své cédémeny, či dokonce empépřehrávače, dá kantor každému jiné cédéčko, či nahraje jiný soubor, nelze tedy opisovat při písemkách a při výkladu zase ti bystřejší vstřebávají daleko víc než ostatní, protože mají v uších vlastní výklad; neděje se nic mimořádného při ztrátě učitelského bloku, neboť se všechny známky zálohují v počítači, nehrozí újma, když se třídní kniha zatoulá do zelí, neboť je na disku také; při tělocviku se používají diagnostické přístroje a po tělocviku se chodí do sprch, protože jsou součástí každé tělocvičny; prezenci zaznamenávají čipové karty; píše se na dotykovou desku a promítá se to na velkoplošnou obrazovku; na křídu a ukazovátko se práší někde na dně skříně...
Ale vážně - vsadím se, že kdyby tohle existovalo v době, na kterou tady vzpomínám, náš někdejší učitel Jiří Poděbradský by našel způsob, jak všechny ty vymoženosti jedenadvacátého století dokonale využít při výuce.
|
Ozval se mi spolužák Zdeněk a potvrdil mi, že historka o něm, kterou jsem tu před časem vyprávěl, je pravdivá.
|
Trpělivý čtenář už ví, že nás v malečské škole ve vyšších ročnících učila ruštinu paní učitelka Marie Kubátová. Myslím, že jsme jí nedělali žádné schválnosti a že jsme s ní vycházeli celkem dobře. Měla takový zvyk, slovíčka zkoušela podle abecedy a vždycky jen určitý počet, takže jsme si spočítali, kdy přijdeme na řadu a na co se nás bude ptát. Nesměl ovšem nenadále chybět žák nacházející se v abecedě před námi.
V šesté nebo v sedmé třídě nás ruštinu učila učitelka Čejková, hodně mladá a hodně blonďatá paní (nebo slečna?). Třída se rozdělila na dvě poloviny a ta naše měla hodiny ve školní jídelně. Když bylo venku hezky, chodili jsme také na školní hřiště, kde jsme si posedali po dlouhých dřevěných lavičkách bez opěradel a šprechtili rusky. Hodiny měly zvláštní atmosféru. Třeba i v tom, že člověk v jídelně i na lavičce seděl v učitelčině těsné blízkosti... Nemůžu si vzpomenout na její křestní jméno, ale vybavuji si, že nás učila i tělocvik a že jsme s ní jezdili i na gymnastické závody okresního formátu. Předcházely tomu samozřejmě tvrdé tréninky. Rád vzpomínám zejména na hrazdu, kde jsme dělali výmyk a takové to obtočení kolem vodorovné tyče, elegantní seskok a rozpažení. Jestli to není ten výmyk. Omlouvám se za absenci správné terminologie, ale třicet let jsem na tom neseděl a ani neviděl žádný televizní přenos z gymnastiky, natož abych navštívil stadion jindy, než když se tam hraje fotbal.
Raději jsem se přece jenom podíval do Slovníku spisovného jazyka českého (Havránek) a tam se o výmyku mimo jiné píše: "Přetáčivý přechod nohama napřed z visu do podporu." Běžná věc, ne?
|
Když jsem chodil do osmé a deváté třídy, učil mě otec řídit auto. Měli jsme Škodu 1000 MB. Nejčastěji jsme jezdili po cestě k Sokolovcům, odvažovali jsme se ale také na asfaltové silnice v libickém okolí. Tam, kde hrozilo nebezpečí, zejména ze strany VB, vracel se zase za volant otec. Až teď teprve dokážu ocenit jeho odvahu. Ovšem v letech 1970 až 1972, o kterých je řeč, byl pod Železnými horami oproti dnešku jen velmi malý provoz, zato stav komunakcí se nezměnil. V zimě se nesolilo, nýbrž prohrnovalo. Po prohrnutém a uježděném sněhu pak pomalu pojížděl vůz tažený koňmi (později traktorem) a z jeho korby házel pan Konfršt na vozovku škváru. V okolí Malče tohle dělal můj děda.
Někdy touhle dobou leželo v krajině spousta sněhu a mrzlo.
Teta a strejda z Bezděkova chystali zabijačku. S otcem jsme z Libice vyjeli brzy ráno ještě za tmy, řídil jsem já, jeli jsme nejdříve na Slavíkov, kde si přisedl řezník pan Marek. Protože nás znal, divil se, kdo šoféruje, ale nebál se. Potom jsme sjeli dolů do Sloupna a kolem Štěpánova do Bezděkova. Na silnici ležel ujetý sníh posypaný škvárou. Nevzpomínám si na žádné problémy. Zabijačka proběhla, jak měla. Ovárek, polívčička, jitrničky. Setmělo se a bylo domluvené, že pana Marka zase dopravíme domů, aby nemusel jít pěšky. Opět jsem se chopil řízení, možná právem, protože jsem jako jediný z přítomných nic nepil. Myslím alkohol. A vlastně jsem ani nemohl, vždyž mi teprve před několika dny bylo patnáct.
|
Mezi zajímavé akce naší malečské školní docházky bezesporu patřil výlet do Krkonoš v sedmičce, lyžařský výcvik v osmičce a výlet do Prahy v devítce. Začněme devítkou.
Každá návštěva hlavního města pro nás byla vždycky svátkem, kolektivní návštěva o to víc. Tenkrát tam ve Fučíkárně pořádali rozsáhlou výstavu, která obšírně pojednávala o úspěších socialismu. Exponáty měly v příchozích vyvolávat dojem, jak jsme dobří. Takové malé československé expo.
Později jsem pochopil, odkud vítr foukal. Krátce po olympiádě jsem dlel v Moskvě a hostitelé nás mimo jiné vzali i do VDNCH - Vystavky dastiženi narodnovo chazajstva. Byl to vlastně takový obrovský Park oddechu a kultury Julia Fučíka, ale opravdu obrovský, každá sovětská republika tam měla svůj rozsáhlý pavilon, kde se prezentovala, a pak tam bylo ještě spousta pavilonů společných.
Sověti si v tomhle asi libovali, protože když jsem o pár let později navštívil Ašchabat v asijském Turkmenistánu, měli tam také takové své VDNCH, jen o něco komornější. Viděl jsem třeba celý postup zpracovávání bavlny, od pěstování až po výrobu látek. A také to, jak v Turkmenistánu vykopali kanál a změnili tok řeky, aby mohli zúrodnit část pouště.
Z pražské vystavky dostiženi si vzpomínám jenom na nějaký kosmický exponát, řekl bych, že to dokonce byla kabina rakety, kovové vejce, co se snese s kosmounuty k zemi na padácích a žuchne do šíroširé stepi. V americké verzi do nekonečného oceánu.
Což mi připomnělo, jak jsem měl začátkem devadesátých let možnost projít se po orbitální stanici Mir. V Europa-Parku kousek od Štrasburku, ale na německé straně hranic. Tam stojí velký zábavní park se spoustou atrakcí, šílených horských drah a všelijakých jiných ukrutností. A mezi nimi i zmíněná orbitální stanice. Můžete namítnout, nesmysl, stanice shořela, neboť ji Rusové úmyslně navedli do atmosféry Země, jednalo se o kopii. Samozřejmě že šlo o kopii.
Přesnou kopii. Měli ji v řídícím středisku a simulovali na ní všechno, co se dělo tam nahoře. Když program definitivně skončil, prodali ji jako atrakci do zábavního parku, kde k ní přimontovali schůdky, aby si mohl každý návštěvník pohodlně prolézt modul Kvant, samotný Mir a snad ještě i dvě do téčka připojené rakety - zásobovací a tu, která přivážela a odvážela kosmonauty. Ocenil jsem, jak Rusové dělali všechno tak bytelně.
Hodně jsem utekl od pražského výletu... Na tomto se mi líbilo, jak jsme šli do hvězdárny, kde zhasli a složitým přístrojem nám na vypouklý strop promítali pohyb hvězd, jakož i planet a dalšího kosmického smetí. Cestou zpět do Malče jsme se stavili na limonádě v motorestu v Plaňanech. Byl již večer. V potemělých útrobách autobusu, kdy řada z nás unaveně klimbala po vyčerpávajícím, leč poučném dni, jsem pohrdl místem na zadních sedadlech, jinak nejoblíbenějším místě nás kluků, protože se tam, daleko od dozoru, daly dělat vylomeniny, odmítl jsem a přijal sezení vedle jedné atraktivní, ale nejmenované spolužačky. Možná proto si z Prahy vůbec nic nepamatuju.
|
Včera jsem se chytil do vlastní pasti. Utkvělo mi v hlavě, že jsem školní výlet naší sedmé třídy natáčel na osmimilimetrový film. Chyba. Na filmu se nachází školní výlet deváté třídy. Splynuly mi v jeden, i když mi bylo divné, že jsme navštívili prameny Labe v Krkonoších a zároveň Trosky a Český ráj, jak jsem si pamatoval. Samozřejmě, šlo o výlety dva a oba minimálně dvoudenní. Film jsem si totiž večer promítl. Je na něm paní učitelka Poděbradská jako vůdce naší smečky, má sluneční brýle zvednuté na vlasech a na mapě studuje, kudy půjdeme. Toť důkaz o deváté třídě.
Začínáme v Jičíně návštěvou věže na náměstí. Potom se s batohy na zádech prodíráme skalami, jsou tam i chatky, kde jsme zřejmě spali, další cesta skalami, prohlídka zříceniny zvané Trosky a rozhledna s točitými kovovými schody, kde film končí. Přesto si vybavuju, že jsem natáčel i na nádraží v Turnově, odkud jsme se vlakem vraceli do Chotěboře.
Jenže přišel nádražák a důrazně mě upozornil, že se tam natáčet nesmí, takže jsem pak nakonec tento záběr ani nepoužil. Dříve to tak asi bylo, dneska vám nikdo nic neřekne. Ostatně, už Švejk tvrdil, že nádraží se fotí dobře, protože se nehýbá. Však jsem tohle úsloví mnohokrát použil, když mi kolega fotoreprotér přinesl k reportáži nekvalitní snímky.
Zmiňovaný film je technicky špatný, místy velmi podexponovaný. S dnešní videokamerou s běžnou automatikou by se to stát nemohlo, ale tenkrát jsem clonu odhadoval od oka, žádný expozimetr, nic. Přesto je dobře vidět, jak má spolužák Josef Horák na hlavě bílou kapitánskou čepici s kšiltem a jak Helena Klepetková nosí sluneční brýle s velkými kulatými obroučkami a neustále se usmívá. Jsou tam i další spolužáci, ale bez výrazných charakteristik, z kterých bych si mohl dělat legraci, a bez nějakých kompromitujících akcí. Zřejmě jsme byli velmi slušní žáci. Anebo jsem se na nich podílel a tudíž nemohl natáčet.
|
Ze školního výletu v sedmé třídě si nepamatuju nic víc, než že bylo obrovské teplo. Slunce pálilo jak o prázdninách, obě učitelky, které nás vedly, toho na sobě mnoho neměly. Pro třináctileté chlapce vskutku palčivé osvěžení. Můžu to dokázat, mám několik fotografií, a kdybych nebyl líný, našel bych možná i další negativy. V zájmu ochrany osobních dat nebudu uvádět jména účastníků výletu, jen podotknu, že naší třídní byla paní učitelka Cimplová a tělocvikářkou paní učitelka Čejková.
(...)
Prodlevu způsobilo pátrání po fotografiích. A potom zjištění, že lžu. Nenašel jsem ty, které jsem hledal, protože jsem neprošel všechny, zato jsem našel jiné, na které jsem už dávno zapomněl. Třeba fotografie Jarmily Tomáškové a její nerozlučné kamarádky, jejíž jméno si nemůžu vybavit, respektive si myslím, že se jmenovala Vlasta Fajmanová a bydlela ve Vísce. Mýlím-li se, nechť po mně hodí kamenem. Obě chodily o rok výš a já měl tenkrát oči jen pro Jarmilu. Tak možná proto.
Našel jsem také skupinové foto učitelského sboru a domnívám se, že pochází z mého posledního školního dne v osmé třídě. Vedle ředitele školy stojí jakýsi vousatý pán s brýlemi, ano, jde o učitele Nováka, o kterém jsem už psal. Učitel Poděbradský si hraje s Flexaretou. Vysvětlení pro mladší čtenáře - to nebyla spolužačka, ale legendární fotoaparát. Opřel se o břicho, nebo níž, horem se koukalo do matnice, která realitu zobrazovala vzhůru nohama. Vývoj ve spirále, dneska se také amatérské digitální fotoaparáty nepřikládají k oku
(byl jsem v Římě na památkách a tam stepovaly davy Japonců s rukama před sebou a s malými stříbrnými krabičkami v dlaních, jak z grotesky). Na jiném snímku tentýž učitel manipuluje s filmovou kamerou, a to asi o rok později a u nějakého průvodu. Měl moderní kameru, já pracoval s otcovou stařičkou Admirou 8 a tu jeho mu záviděl...
Lživé bylo moje tvrzení ze začátku prosince, že jsem v osmé třídě napsal o učitelce tělocviku humornou povídku, vycházející ze skutečné události. Omyl - byla to báseň. Našel jsem ji. Je to síla.
|
Váhám. Zveřejnit báseň? Nezveřejnit báseň?
Neobjevil jsem její konečnou verzi, ale pouze sešit, do kterého jsem ji tvořil. Obsahuje spoustu škrtanců. Pohled čtrnáctiletého kluka. Schopnost veršovat úměrná jeho věku. Velmi nekritický přístup. Respektive kritický, bez zábran, takoví jsme byli...
Váhám.
Dneska jsem četl, že se úspěšnost weblogu měří tím, když autor vydrží grafomanit víc než tři měsíce. Vzhledem k tomu, že tohle je teprve čtyřiačtyřicátý zápis, mám ještě co dohánět. Spousta blogerů prý po třech měsících odpadá, někteří i dřív.
Zní to celkem logicky, myslím ta malá výdrž, protože už spisovatel, scenárista a filmový dramaturg Vladimír Kalina, ke kterému jsem chodil na semináře, nám tvrdil, že nejdůležitější je přinutit se sedět a psát, denně sedět a psát a zase sedět a psát, nějaká inspirace, políbení múzou a podobně, to prý jsou věci zcela nepodstatné.
Mám tu báseň zveřejnit?
|
Člověk asi potřebuje trochu poezie. Je totiž až neuvěřitelné, jaké množství rozmanité elektroniky ho obklopuje.
Když jsem chodil do osmé třídy, bylo vrcholem tohoto oboru přenosné tranzistorové rádio, které jsme také doma měli, ale protože jsem ho jako dítě nemohl běžně používat, neboť šlo o dost vzácnou věc, postavil jsem si krystalku. Krystalka je vlastně nejjednodušší rádio. Dodnes umím nakreslit její schéma. Domnívám se, že princip nějak souvisí s iontovými mřížkami krystalu, které ovlivňují kmitočet, ale na podrobnosti se mě neptejte, teoreticky jsem se touto problematikou nikdy nezabýval. Tenkrát jsem doma objevil starou předválečnou knížku o radiotechnice, kde se nacházel velmi podrobný návod, jen jsem musel původní krystal nahradit malinkou diodou, čili polovodičem. Původní krystal se skládal ze skleněné trubičky, zakončené z obou stran kovovými zátkami opatřenými pacičkami, kterými se připojoval do obvodu. Uvnitř trubičky byl na drátku krystal, který se dotýkal kovové destičky, a aby to pracovalo, musel se ručně nastavit. Pravděpodobně propouštěl proud jedním směrem podobně jako dioda. Tu jedinou mi otec opatřil, jinak jsem z vyřazeného transformátoru odvinul izolovaný drát a navinul ho na papírovou trubičku, jak kázal návod, náhodně jsem na smetišti našel otočný kondenzátor z opravdového rádia a bráchovi jsem zabavil sluchátko ze starého vojenského polního telefonu, které získal od jednoho spolužáka výměnou za cosi, co nepotřeboval. Dala se chytit nejsilnější stanice, v té době stanice Hvězda, ale když se šikovně otáčelo kondenzátorem a panovaly příznivé klimatické, atmosferické a já nevím jaké ještě podmínky, bylo lze slyšeti i stanice jiné, rozmanité. V létě, když už jsme věděli o matčině nevyléčitelné nemoci, spával jsem dole u babičky na starém gauči a krystalka byla mým jediným tichým společníkem. Fungovala totiž pouze v noci.
|
(Doslovně opsáno ze sešitu žáka osmé třídy. Jakákoliv podobnost se skutečností je zřejmě čistě náhodná.)
Hodina tělesné výchovy
odpočinek od učení,
bláhový každý byl by,
kdyby takové měl myšlení.
Učitelka vešla svižně,
předtím si však sukni upravila,
teď ale vykračuje si pyšně,
aniž by se nějak styděla.
Kdo prý úbor nemá,
což teplákové souprava jest,
s tím se tu ráda odpoledne shledá.
Dál poroučí žíněnku přinést.
Rozcvička se koná na chodbě,
dělá tak aby se potěšila,
minus ukazuje teploměr v té době,
anebo snad aby uhlí ušetřila?
Když na její přání dáme,
děláme hodně dřepů,
v trakařích se střídáme,
okolo spoustu žabích hopů.
Cviky vymýšlí si nemožné,
až by prask snad hrudník,
nohy do písmene kvé,
jak Janáček, řek by hudebník.
Naše hlučné protesty
nesou se chodbou,
ona jim vstoupí do cesty,
a zamele pusou.
"Tak bude tady ticho, k ďasu!
Ještě tu snad já poroučím,
odpoledne mám dost času,
počkejte, já vás cvičit naučím!
Do třídy jdeme sborem.
"Dělat si teď můžete, co chcete,"
oznamuje nám honem,
"poškole tu stejně budete."
Když jeden žáček okno otevře,
snad aby se uvolnil,
ona však na něj zařve,
kdo prý mu to dovolil.
Nesmějte se milý žáci,
takový už je svět,
myslet si jeden já chci,
dostat jich ale pět.
Odpoledne se opět sejdeme,
třídu pro sport připravíme,
žíněnku opět doneseme
a na zem ji hodíme.
Studovaná na scénu opět vklouzne,
rychle oči vykulí,
když nás ale všechny shlédne,
pěkně se zazubí.
Najednou je hezká, milá,
zlost, krutost, kterou ráno měla,
jakoby najednou smyla,
aniž by přitom zapomněla.
Domů káže nám jít,
že jednání s někým má,
žíněnku do kabinetu máme vzít,
ať už nás tu prý nevidí,
at už jsme doma.
Už jsme mohli úkoly mít,
které na zítra máme,
kdyby to šlo však dřív domů jít,
postesknem si, když domů se šouráme.
(Dále jsou ze sešitu vytržené stránky, takže nevím, jestli báseň pokračovala.)
|
Prostě báseň. Co chcete od čtrnáctiletého kluka...
Leden jsem začal citátem z knížky Doubravka, kterou v roce 1892 napsal J. V. Neudoerfl, bylo by tedy stylové, kdybych ho jím i zakončil.
Na novo dali se pocestní na pochod předešlým směrem, a učinivše několik tisíc kroků přišli do lesa Žlábku; zastavili se u pramene, a pan polesný zvolal: „Hle! tuto jest vlastní počátek Doubravky!"
„A tedy i počátek naší cesty," doložil pan Vít.
Hoši prohlédli si pramen dokonale, poznali, že teče k západu a záhy ohýbá se k severu. Jaroš pak prohodil: „Neměl jsem tedy pravdu ani já, ani ty, Josefe, když jsme měli za to, že vytéká Doubravka z rybníka Malého Dářska."
„Jest to divno," namítal Josef, „že naše mapy jsou tak neurčity a udávají tok řek jinak, než jest skutečně!"
„Tomu se nediv," prohodil pan Bohuš. „Zdejší krajiny, ač krásné a zdravé, leží tak daleko mimo hlavní dráhy, že sem zřídka zabloudí noha pocestného, zeměpisci pak mají za to, že jsou Čechy již tak dokonale prozkoumány, že tu nelze nic nového objeviti. Omyl přenáší se z jedné mapy na druhou. Vždyť jsem nedávno viděl mapu, na níž udán jest počátek Sázavy až na Moravě. Snad měl někdo tento potok za přítok a tak hledal pramen v Malém Dářsku."
„Tomu by se byl mohl každý vyhnouti," prohodil pan lesní, „kdyby se byl zeptal zdejších lidí. Les, do něhož nyní přicházíme, nazývá se Doubravník, a od něho béře Doubravka jméno. Z tak zvaných Ranských rašelinišť sesiluje se několika přítoky, tak že přichází do rybníka Řeky již co značný potok."
Ve škole jsem se o Doubravě moc neučili, člověk ji musel objevovat sám. A nejspíš teprve až jako dospělý, protože dítěti připadá všechno tak samozřejmé. Tahle řeka mě docela baví a vždycky mi dokáže připravit nějaké překvapení.
|
|