| 16. února 2005 |
|
Dnešní náctiletí to mají při laškování jednodušší. Stačí jim mobil. My jsme své esemesky museli napsat na kousek papírku, složit ho, poslat po spolužácích k osobě našeho zájmu a očekávat stejným způsobem odpověď.
Byla-li osoba našeho zájmu v jiné třídě, komunikace vázla. Nechat psaníčko zastrčené v lavici a spoléhat na to, že je dotyčná najde, bylo poněkud riskantní.
O jeho osudu se obyčejně pisatel dozvěděl, když našel na tabuli křídou namalované srdce se šípem a s nápisem JZ + JT, přičemž první dvě písmena byla iniciálami jeho jména.
A laškovat s děvčaty ze sousedního města? Nepředstavitelné. Ale ne nemožné. Dnešní kluk si založí stránky, aktivuje komentáře, něco napíše, ihned reaguje několik holek a laškování je na světě. Nikoliv z očí do očí. Naopak poslepu, zato s bohatší fantazií a s větší odvahou. Řeknete i to, co byste normálně neřekli. My jsme takhle na dálku docela příjemně laškovali s jistými děvčaty z Chotěboře. Telefonem. Příběh vlastně začal na lyžařském výcviku ve Zdobnici v Orlických horách. Lyžovali tam s námi žáci ze ZDŠ Buttulova. František Buttula byl na německobrodském gymnáziu spolužákem Karla Havlíčka Borovského, studoval v Praze i ve Vídni, sloužil monarchii, ale na stará kolena se vrátil učit do rodné Chotěboře a stal se mimo jiné i sbormistrem pěveckého sdružení Doubravan. Anebo tam s námi lyžovali žáci ze ZDŠ Smetanova? Už vážně nevím. Jo - Smetana byl nějaký hudební skladatel. Je smutné, že se mi tenhle lyžák úplně vykouřil z paměti. Možná proto, že ho překryly zážitky z lyžařských výcviků, které jsem už jako starší absolvoval na dalších školách. Nemám žádný záchytný bod, jen dopis, ve kterém mě Lenka Pištorová prosí o fotku, kde je s Vlastíkem, a Emila o fotku, kde je ona a ještě asi tři holky z pátého družstva. Proto přezdívky Pišta a Fišta, o kterých jsem se už také zmiňoval. Nejmenovala se Emila náhodou Fišerová? Laškovali jsme s nimi tím způsobem, že jsme vždycky po vyučování při cestě na autobus zašli na malečskou poštu, která sídlila před zámkem vedle autobusové čekárny, odtud jim z telefonní hovorny volali a dělali nemravné návrhy. Dvojsmysly jsme rozhodně nešetřili. Bylo to fakt vzrušující. Pokaždé se našlo pár minut, než nám jel autobus. Ale hlavně - na poště jako poštmistr pracoval Honzik Šťastnů z Libice. Musím to takhle napsat, protože to je pojem. Byl starší než my, ale duší děsně mladý. Což jsme obdivovali. Nikdy nezkazil žádnou legraci. Jeden hovor stál korunu. Ochotně nám vytočil číslo, spojil nás do kabiny a někdy se dokonce zapojil, třeba: "Dobrý den, paní Pištorová, tady Československá televize Praha, mohla byste, prosím, k aparátu zavolat vaši dceru Lenku, pan režisér by s ní rád mluvil, moment, předám..." Víte, že vůbec netuším, kde je teď v Malči pošta? |
| 17. února 2005 |
Včera jsme mluvili o poště a pošta za humny. Korespondenční lístek došel naprosto v pořádku. Česko převzalo veškeré závazky zaniklého Československa, zřejmě tedy v naší republice platí i známky bývalého státu Čechů a Slováků. Libický poštovní úřad sídlil v zámku a jeho návštěvník musel nejdříve venku vstoupit na kovovou rohožku, která vydala nenapodobitelný zvuk, vejít dveřmi do předsíně, po schodech nahoru a v patře pak někam doprava. Když jsme ráno o půl osmé čekávali na školní autobus, vjížděl do zámeckého dvora poštovní robur. Skříňové nákladní auto. Zřejmě vozilo zásilky a noviny.
Tenkrát se ještě doručovalo v časných dopoledních hodinách, takže si člověk mohl přečíst noviny k snídani. Když zaspal. Robur ale také určitě vozil peníze. A my jsme spřádali plány, jako ho přepadnout, kde by to jako nejlépe šlo a co bychom udělali s řidičem a se závozníkem. Jenže pak přijel autobus, my museli do školy - a bylo po loupení.
|
| 18. února 2005 |
|
Vzpomínkový weblog, ale přítomností se to tady jen hemží... Že bych po základní škole pokračoval historkami z další školy? Těch by bylo daleko víc, a pikantnějších. Jako třeba tahle: Ve Světlé nad Sázavou jsem bydlel na internátě v jednom pokoji s Jardou Kvačkem z Chotěboře a s Milanem Pátkem z Kohoutova. Jednou odpoledne jsem se vracel z nějaké akce, na kterou jsem byl uvolněný ze školy. Jdu od nádraží, potkám spolužačku, ani tam nechoď, povídá mi. Kam jako? No, ani tam nechoď. Potkám učitele, vy jste tomu dali, přijdu k vychovatelně na patře, vychovatelé totéž, otevřu dveře našeho pokoje a tam Jarda s Milanem. Mokrým hadrem stírali černé stěny. Místnost totiž lehla popelem. Internát byl v prvním patře spojený průchodem se školou a o přestávkách si někteří chlapci chodili na pokoje zakouřit. Jenže Milan vyřezával z překližek lampičky a odřezky a zbytky laků odhazoval do koše. A někdo tam ten den poslal i špačka. Rozsadili nás, bydlel jsem pak s Pepou Adámkem a ten onehdá v létě na posteli konzumoval trojúhelníček sýra, ale nějak se mu nezdál a tak s ním mrsknul otevřeným oknem ven. V tu ránu byl nahoře učitel Štorek a prý, kdo to udělal? A běda, jestli jsme mu poškodili trabanta, s kterým zrovna projížděl pod okny. Ještě že Pepa nesvačil kokosový ořech. Pan učitel mohl mít ze svého auta první stavebnici Lego v Československu. Anebo jak jsme... Ne, ne, ne, až dozraje čas. |
| 19. února 2005 |
|
Naše dojíždění do malečské školy mělo určité výhody. Žák se například mohl vymlouvat, že zapomněl úlohu doma, ačkoliv ji vůbec neudělal, a učitel naopak nemohl požadovat, aby si pro ni o přestávce skočil. Hlavně ale občas nepřijel autobus. Už jsem se o tom zmiňoval. Každé vydatnější sněžení jsme očekávali s radostnými pocity a někteří nedočkavci dokonce dvakrát či třikrát v noci vstávali, aby se ujistili, že pořád padá, zvláště psala-li se druhý den písemka. Děly se však podivhodné věci. Pokud si vzpomínám, vždycky, když se venku odehrávala neuvěřitelná mela, autobus přijel, jako by se nechumelilo, ale když to vypadalo na pohodový den, kdy si svatý Petr jen trošinku víc naklepal bílou peřinu, autobus nikde. Za ty čtyři roky se to stalo všehovšudy čtyřikrát či pětkrát. Myslím, že jsme měli se školou dohodu o akademické půlhodince. Víc se mi nevybavuje. Zato si úplně přesně vzpomínám na zimní radovánky, do jejichž víru jsme se díky tomu vrhali. S množstvím sněhu byl problém, pokud jsme chtěli jít bruslit, protože nám spoustu času zabralo jeho odstraňování. Podrobněji jsem zavzpomínal na webu Drobné libické obrázky ( viz zde ), konkrétně na čihadelský rybníček Nádržku: "Nádržka měla obdélníkový tvar, a když se povedla zima a sníh se vyhrnul až ke břehům, vypadala jako opravdová hokejová ledová plocha." Však jsme se na ní nahráli něco zápasů a občas domů odcházeli s nějakým tím šrámem. Lyžování bylo zdánlivě jednodušší. Jako starší žáci jsme nejčastěji lyžovali na Kopci nebo na Leštinách, protože tam byly větší sešupy než třeba Pod skálou, kde jsme s lyžařskými krůčky začínali. Nejdříve jsme ale museli plochu ušlapat, to znamená stoupat s lyžemi kolmo ke svahu krůček po krůčku nahoru. Zpravidla několikrát. Po každém sjezdu dolů jsme podobným způsobem stoupali nahoru. Žádný vlek, žádná lanovka. Odvážnější sjížděli tratě neušlapané a většinou končili v nějakém tom keři, který nebyl pod sněhem vidět. My starší si dovedeme představit, co jsme tenkrát mívali na sobě a někteří z nás by ještě ledasco z toho našli na půdě. Boty lyžáky, ale ne dnešního typu, spíš jen takové robustnější křusky, jak jsme říkali, vázání dvojí, oboje s volnou patou, kterou obepínala pružina; jedno se zapínalo kovovým křidélkem na boku a druhé před špičkou. Jedno se nazývalo kandahár, ale nevím které. Naposledy jsem s tímto vybavením lyžoval v Tatrách při lyžařském výcviku na vyské škole. Začátkem devadesátých let jsem je o jedné zimě našel u otce na půdě, oprášil je a několikrát sjel z Kopce. Pak už nic. Až vloni. Měl jsem poprvé možnost vyzkoušet relativně moderní lyžařské vybavení, čili pevné boty, bezpečné vázání, lehké hůlky a samozřejmě vlek. Řeknu vám - žádný problém. Nemusel jsem dělat vůbec nic. Jezdilo to samo. S takovým vybavením musí sport zvládat i ten největší nemotora, abych někoho neurazil. Nechtěně jsem tak vlastně odhalil, proč se dnes u nás tolik lidí věnuje rekreačnímu lyžováni. |
| 20. února 2005 |
| My jsme neměli k telefonům tak blízký vztah jako dnešní školáci k mobilům. Někdy je to až dojemné. Jedou v metru a co dvě minuty nenápadně kontrolují displej, jestli jim nedošla esemeska, anebo baterie. My jsme v jejich věku s pevným telefonem prováděli nanejvýš vtípky, které mi už tenkrát připadaly hloupé. Třeba, že zavoláte do náhodné domácnosti a zeptáte se, zda jim teče voda, a když zjistíte, že ano, upozorníte je, aby si natočili plnou vanu, protože za půl hodiny zavíráte hlavní ventil. Anebo voláte panu Librovi, jestli nemá šterlinky. |
| 21. února 2005 |
|
Všimli jste si, jak se počítačoví grafici naparují, že vynalezli trojrozměrný obraz? Říkají mu 3D. Snad aby se odlišili od starých mistrů, kteří stejnému principu - vyvolat na ploše dojem prostoru - říkali perspektiva. Třeba Andrea Mantegna dokončil v roce 1474 na stropě Gonzagova paláce v Mantově dvaapůlmetrovou kruhovou fresku, na kterou když se zdola podíváte, máte pocit, že je tam díra a že se po střeše procházejí andělíčci. Ostatně - kvůli 3D obrazům netřeba jezdit zrovna do Itálie. Někdy od roku 1970 zdobily snad všechny školy havlíčkobrodského okresu velké plechové hvězdy. 3D hvězdy. A samozřejmě rudé. Je možné, že stejné symboly visely i na budovách národních výborů, zemědělských družstev nebo někde jinde, to už si přesně nevybavuju, ale na školách byly určitě. Pěkné plastické. Asi metrové. Líbily se mi. Vždycky jsem přemýšlel, koho tohle napadlo. Jak se myšlenka rodila a jak se prosazovala. Dovedu si to představit dneska. Franta má plechařskou firmu, zajde za kamarádem: "Hele, Tondo, seš ten zastupitel, přemluv radní, že s hvězdou by se obci žilo lépe a radostněji, ať mi zadají zakázku. Chytnou se i ostatní vesnice, vždyť to znáš, co mají jedni, chtějí druzí... Dvacet procent z každéhou kousku pro tebe." Ale tenkrát? Když neexistovalo tržní hospodářství? |
| 22. února 2005 |
|
Základní devítiletá škola nám dala hodně pro další život. Naučili jsme se například dělat okraje v sešitech. Nejdříve jsme pravítkem odměřili vzálenosti na první stránce a vytvořili svislé čáry. Potom jsme na každé čáře nahoře a dole propíchli špendlíkem otvory skrz další stránky, abychom posléze všechny ty body pospojovali. Obyčejnou, dobře ořezanou tužkou. A netlačit, prosím. Jenže když byl sešit silnější a ořez stránek netvořil přesný zákryt, člověk neměl šanci udržet otvory na správných místech. Z toho důvodu někteří učitelé špendlíkové cejchování zakazovali, takže jsme museli měřit stránku po stránce. Nechci nikomu sahat do svědomí, pilné žačky si předčárovávaly stránky hodně dopředu, my lajdáci jsme okrajovali, jak bylo potřeba, nejčastěji o přestávce před hodinou. Někteří učitelé měli pro okraje své vlastní rozměry a trvali na nich. U vnitřní strany stránky užší, u vnější proužky širší, a to značně. Bylo to velice neekonomické. Žák využil jen menší část stránky, popsal větší počet stránek, spotřeboval více sešitů, tudíž muselo padnout i více stromů na papír. Ne, neposmívám se. Čáry se nám vstřebaly tak hluboce do krve, že dodnes zachováváme kulturu psaní a následně i kulturu čtení, přičemž nezáleží, jestli píšeme rukou nebo na počítači. I tato stránka je důkazem, že se moji učitelé nenamáhali zbytečně. Včera jsem psal o Mantegnově fresce a dával ji za příklad zvládnuté perspektivy. Nedala mi spát, proto jsem ji vyhledal.  I když má člověk spoustu knih, někdy jde skoro najisto. Vsadím se, že bych ji našel i na internetu. Tak do deseti let ztratí knihy smysl. Všechno bude v síti sítí. Ačkoliv nevím. Už náš učitel fyziky dával na malečské základní škole k dobrému větu ředitele patentního úřadu ve Washingtonu, který v roce 1832 prohlásil: "Pánové, navrhuji zrušit patentní ústav. Vše již bylo vynalezeno a nic nového už nelze objevit."A ještě malá douška. Harryho pán se chlubil, že mu nepadají Wokna. Mně taktéž nepadají. Je to jako s knihami. Když je někdo používá ke čtení a ke studiu, listy zůstávají pohromadě, když s nimi ale hází po kolemjdoucích, stránky padají a padají... |
| 23. února 2005 |
|
Teď je celá Vysočina pod sněhem. Ale pamatuju si na jeden rok, kdy nebyl sníh žádný, anebo jen velice málo, zato dlouho a krutě mrzlo. Možná tak, že ptáci padali ze stromů jako rampouchy. Ne, nepadali, vymýšlím si. Doubravka souvisle zamrzla až k Dolnímu mlýnu - a to už je pravda. Totiž, Doubravka za normálních okolností nemá v tomto úseku příliš vody a hladinu s větší rovnou plochou vytváří jen ojediněle. Obyčejně v zátokách. V zimě zamrzá od břehů do středu, ale tam, kde jsou bystřiny, nezamrzá vůbec. Místy se také tvoří bílé slupky ledu, které se propadají, voda je zaplavuje, znovu mrzne, anebo se oddělují malé kry, které proud strhává a hromadí u překážek. Doubravka zkrátka není na bruslení. Jenže výjimečně byla ten rok, na který vzpomínám, ale neumím ho přesně zařadit. Nejdříve zřejmě teklo hodně vody, asi po deštích, pak začalo mrznout, a protože nízké teploty vydržely, ale nechumelilo, vytvořil se na Doubravce zvláštní krunýř, který kopíroval hladinu. Byla zaobleně kostrbatá. Led se převaloval přes balvany, hladinky jak zrcadla, zvláštní jev. Vím, že nás byla docela velká skupina kluků a holek různého věku. Sešli jsme k řece někde pod kravínem, navlékli si brusle, schovali boty (nebo jsme si je vzali sebou?) a vydali se proti proudu. Až tam, co to půjde. A šlo to až k Dolnímu mlýnu. Kdyby někdy znovu takhle Doubravka zamrzla a kdyby se našla parta, která by se chtěla vydat po ledě k pramenům, prosím, dejte mi vědět, přidám se. Zn.: Brusle mám. |
| 24. února 2005 |
|
Řeknu vám, chvilku mi trvalo, než se mi v hlavě sepnula ta správná relátka. Jiří Poděbradský mě totiž informoval o novém weblogu dalšího libického rodáka
( viz zde ). Pan Jiří Císař starší je můj bývalý mladší spolužák. V první chvíli jsem si myslel, že by to mohl být jeho bratr Karel, jako že starší, vůbec mi nedošlo, že jsme od těch dob malinko poskočili v čase. Spolu jsme si moc nehrávali, protože on bydlel v centru, kdežto já na periferii, konkrétně na Čihadlech. Čihadla a libický střed dělilo přibližně osm set metrů, možná i méně, přesto šlo o dost velkou překážku, abychom trávili volný čas společně. Myslím tím činnost zaměřenou na lumpárny všeho druhu, nikoliv třeba fotbálek v parku, hokej nebo lyžování a už vůbec ne školní záležitosti. A on byl navíc mladší. Když jsem přinesl špatnou známku, říkali mi naši, abych si bral příklad z kluků Císařových (ale ještě častěji: "A Jindřiška Němcová z toho měla jedničku, co?). Kupodivu jsem nezanevřel ani na kluky, ani na Jindřišku. Na Jirku mi zůstal v paměti zážitek ze školní besídky, o které jsem se tady už také zmiňoval. Hrál na piáno, bez not, střídal jednu písničku za druhou, plynule navazoval a improvizoval, ale s takovou lehkostí a samozřejmostí, až šel mráz po zádech. Musím přiznat, že si tím záskal můj obdiv a respekt. I když byl mladší. Paní Císařová prodávala v konzumu na náměstí a když mi bylo devět či deset, moje matka ji na nějaký čas zastupovala, protože šlo o prodejnu s jednou pracovní sílou. Snad kvůli dovolené, nevím opravdu proč a dokonce ani jak dlouho. Nicméně jsem tam chodil pomáhat silou svých tehdejších roků. Přijeli pekaři, přivezli kulaté nebo podélné dvoukilové bochníky ještě teplého chleba a řidič a prodavačka a někdy i já jsme je rovnali do dřevěných regálů. Trvale provoněných, protože mi připadalo, že se tam ty chleby takhle ukládají snad stovku let. Dodnes mi zní v uších šustění bochníků, když jsme je šoupáním skládali na sebe. Jeden stál 5,20 a kmínový byl za 5,60. Měl nahoře vymáčknuté K. Kdykoliv jsem četl o chlebu našem vezdejším a podobné dojemnosti, vždycky se mi vybavila tahle scéna. Jezdili k nám také mlékaři. Složili dvě či tři konve, zákazníci chodili s bančičkami a prodavačka jim do nich mléko nalévala litrovou nebo půllitrovou hliníkovou odměrkou s dlouhou svislou rukojetí. Byl takový zvyk, lidé si ráno přinesli konvičky s papírky, kolik čeho chtějí a když se vraceli z práce, tak si je vyzvedávali. Snad i platili... Takže další blogger. Je smutné, že musí libické rodáky v blogování zachraňovat takoví páprdové (promiň, Jiří), ačkoliv tam žije omladiny, že bys je kalkulačkou na mobilu nespočítal. |
| 25. února 2005 |
|
Se picnu. Další weblog. Epidemie na Chotěbořsku. Nebezpečná nákaza. Neměli bychom upozornit hygienika? Anebo psychiatra? Ačkoliv - mám dojem, že zrovna tento nový pan blogger je původcem všeho, nenakazil se, naopak, on je tím, kdo nás infikuje jednoho po druhém... V této souvislosti jsem našel zajímavou myšlenku. Marcus Vitruvius byl římský architekt, který asi kolem let 25 před naším letopočtem vydal deset knih o stavitelství. Souborně u nás vyšly v roce 1979 v překladu Aloise Otoupalíka. Při jejich pročítání mě v předmluvě sedmé knihy zaujalo: "Naši předkové zavedli stejně moudře jako účelně, aby výsledky duševní práce byly pomocí písemných záznamů předávány potomkům, aby nezanikly, nýbrž aby dalšími věky vzrůstaly a aby vydávány v knihách v dobách pozdějších dospívaly postupně k nejvyšší vědecké dokonalosti. Nejsme jim proto povinni prokazovat jen nějakou prostřední vděčnost, nýbrž nekonečnou za to, že to v mlčenlivé závistivosti neopomněli, ba naopak že se postarali, aby poznatky všeho druhu byly sepsány a předány budoucí paměti." Jestli on pan architekt nemluví také o našem blogování... A ještě malinkatý dovětek. Tyto stránky jsou vytvářeny pro klávesnici F11. Rád si s ní hraju i jinde. Proč mít nahoře a dole údaje či ikony, které při čtení vůbec nepotřebuju? |
| 26. a 27. února 2005 |
|
Ve škole, na kterou tady vzpomínám, anebo na horách na lyžařském výcviku v osmé třídě, anebo úplně někde jinde, jsme volili miss. Nejkrásnější dívku třídy. Prosím dnes už zralou ženu, která tenkrát vyhrála, aby se přihlásila, protože se jinak budu domnívat, že jsem si všechno jen vymyslel. Včera mě to napadlo při sledování televize. Díval jsem se na Hráče, televizní záznam z Činoherního klubu v Praze z roku 1983 (představení jsem tehdy viděl, chtěl jsem si osvěžit vzpomínky; nebo co). Když pořad skončil, projel jsem jen tak zbůhdarma kanály, myslím televizní, a přepnul také na Novu. Zrovna tam chodily dívky v plavkách a potom nějaký mladík někoho parodoval. Humoristický pořad, řekl jsem si. Nahlédnutím do tištěného programu jsem však zjistil, že šlo o přímý přenos z České Miss 2005. Mladík byl moderátor, nikoliv imotátor, beru zpět. Takže tohle vyvolalo moji myšlenku, že jsme ve škole volili nejkrásnější spolužačku. Abych tak řekl, televizní show kolem královny krásy není předmětem mé zábavy, nijak mě neuspokojuje, takže ji nevyhledávám. Dívky mi připadají všechny stejné, nerozlišuji, jako Vietnamce, také je od sebe nerozeznám, což nemyslím nijak rasisticky ani diskriminačně. Prostě mám snížený práh vnímatelnosti. A potom - dívky na Miss chodí v plavkách, co mám jako na nich obdivovat? Krásné tělo? Proč ale potom nejsou nahé? Trošku jako se sestřičkou Michaela Jacksona. Všichni víme, jak vypadá ženské ňadro, přinejmenším z kojeneckých let, ale když se mihne v televizi při koncertu, nebo co to bylo, voláme, na hranici s ní! Jestli tohle někdo čte, musí si myslet, že jsem se zbláznil. Ale pochopte, už grafomaním třetí měsíc a pokud chci vydržet i čtvrtý, musím občas zablábolit, protože vzpomínky na školu nejsou nekonečné, musel bych hodně brzy skončit. Ale nemusím. Od nejmenovaného spolužáka jsem už dostal pozvání (díky, Zdeňku) posedět u piva ještě s dalšími nejmenovanými spolužáky, kteří prý narozdíl od někoho (no tak, Zdeňku) mají dobrého pamatováka. Problém je, že nejsem pivař, tudíž nevím, co s mojí pamětí udělá druhé nebo třetí... |
| zpět na předchozí / pokračování |
| 2005 © jiljí záruba |