domů
přidej komentář
Nezávidím dnešním žákům mobily, které jsme my tenkrát neměli, ani počítače jim nezávidím, tím méně internet. My jsme si zase mohli na poli péci brambory. Právě naše generace v tomhle byla přelomová. Anebo snad dokonce poslední.
Dříve se brambory na poli vyorávaly čertem. Měl dvě velká drátová kola po stranách, uprostřed bedničku s převodem a vzadu točící se drapáky, které při jízdě rozhrnovaly brázdy a rozhazovaly hlízy tak šikovně, že je byla radost sbírat. Nás však zajímala nať. Byla dlouhá, suchá a dobře hořela. Moderní technologie pěstování brambor s natí příliš nepočítá, naše děti a děti našich dětí už proto ohýnky nezakládají...
Ano, ještě my jsme chodili na bramborová pole, snášeli nať na jednu hromadu, zapalovali ji a přikládali s ní, aby vznikl popel, do kterého bychom pak naházeli brambory. Zapomenuté se sem tam válely po poli, ale když jsme žádné nemohli najít, nebyl pro nás problém zajet na kole k jinému, ještě nesklizenému lánu a pár si jich nahrabat. Jako dnes to vidím.
Bramborová nať vydávala dlouhý bílý dým, hlavně ve chvílích, než pořádně vzplála, ale čoudila při každém dalším přiložení, takže jsme byli načichlí kouřem, a nebylo úniku, vítr dým pokaždé stáčel zrovna tam, kde jsme stáli, a když jsme uhnuli, šel za námi, říkali jsme si, že je to zákonitost, kterou by měl někdo vědecky prozkoumat a udělat si na tom Nobelovku; a když nať nehořela, házeli jsme do ohně všechno možné, a když bylo pole u lesa, zaskočili jsme pro chrastí, a když se nám chtělo, přitáhli jsme i silnější kmeny, které jsme pak lámali prudkým mlácením o hromady kamenů na krajích polí, neboť na Vysočině jsou odedávna na krajích polí hromady kamenů, které se rok co rok po vláčení sbírají a tam odnášejí; byli jsme nedočkaví, občas jsme z žhavého popela vyhrábli brambor, abychom zjistili, jestli se už dá jíst, ale jíst se nedal, byl ještě syrově tvrdý; jindy jsme to s plameny přehnali, či spíše jsme nesledovali čas, vytažený brambor byl černý jako úhel, tvrdý jako úhel, chutnal jako úhel a jen uvnitř, když se rozbil kamenem, nacházela se v silném obalu špetička něčeho žlutého, co se dalo pozřít, a také jsme to pozřeli; většinou jsme brambory upekli dobře, spravedlivě jsme se o ně rozdělili, a hned na poli je snědli, rukama umazanýma, pusou upatlanou, a co zbylo, naházeli jsme za košile, že na potom...
Aha, a kdo závidí? Může snad tohle někdo zažívat u počítače?
|
Jako bych pomalu vyčerpával vzpomínková témata. Ale k většině toho, co jsem tady už napsal, by se dal vždycky najít nějaký dovětek.
Například: O fixkách jsem psal před několika dny a vyznal se při tom z lásky k nim. Fixky nejsou děvčata, fixky jsou slabé popisovače s jemným filcovým nebo kuličkovým hrotem, nebo filcovým hrotem vyztuženým trubičkou, případně opatřené jinou vychytávkou. Tenkrát byly hroty pouze filcové.
Na učňáku ve Světlé nad Sázavou jsme měli předmět modelování, ve kterém jsme běžným způsobem kreslili, a předmět kreslení, v němž jsme rýsovali vzory jako předlohy k broušení na sklo - rysy určené ke klasifikaci výhradně perem a černou tuší. Novátorsky jsem jednou rys kompletně vyrobil pouze fixkou, a to čistě a perfektně. Jenže paní učitelka Kristinová byla jiného názoru. Pětku mi sice nedala, ale nechala mi celou práci předělat, pochopitelně tuší. Ne že by byla tak zpátečnická, byla mladá a děsně fajn, ale nemohla můj původní výtvor srovnávat s ostatními, kteří pracovali s klasickými pomůckami, a tudíž ani objektivně známkovat.
A tlusté fixy? V téže době jsem rodnou obec navštěvoval pouze o víkendech. Jednou jsem tam přijel před prvním májem a hned mě odchytl Honzik Šťastnů a zatáhl mě do stodoly v traktorce u zámku. Stál tam čistě umytý valník se shozenými sajtnami a na něm uprostřed velká, svislá hobrová nebo překližková deska natřená bílou barvou. Odhaduju plátno tak dva krát čtyři metry. A prý, abych na jednu stranu namaloval krávu a Honzik že na druhou napíše nějaké budovatelské heslo. Dobytče jsem ten den fakticky nakreslil, ale jako karikaturu, protože jsem to ani jinak neuměl. Jezeďáci k tomu účelu zakoupili asi čtyři sady tlustých barevných fixů uložených po šesti v průhledném plexisklovém obalu přísně hranatých tvarů (stýská se mi po nich). Jezeďáci se chystali do prvomájového průvodu a potřebovali vtipný alegorický vůz, jak bylo tenkrát zvykem. Tudíž si pozvali mistra.
Zřejmě jsem se ale účastnil světelské manifestace, jelikož si nevzpomínám, že bych byl svůj spoluvýtvor kdy viděl v akci, natož abych zaznamenal nějaký ohlas, který je pro umělce důležitý... Ale dostal jsem honorář.
Mohl bych dokonce přidávat dovětky k dovětkům. Třeba: Lidé, co pamatují, se předhánějí ve zdůrazňování, jak jsme museli chodit na prvního máje do průvodu. Houby museli. Co pamatuju já, jako teenager jsem chodil dobrovolně a rád. Nikde jinde se totiž nedaly tak nádherně balit holky jako právě tam.
Nojo, jenže i tohle by chtělo dovětek...
|
Za oněch časů zaměstnával chotěbořský Chepos lidi z celého širého okolí. Pod libickým náměstím naproti Bačkovským stával modrý autobusový vlečňák se zaoblenými tvary, ojí k silnici. Kolem páté hodiny ranní se u něj scházeli zaměstnanci strojíren, usedali dovnitř a čekali, až dorazí naplněný autobus z hor, aby vlek připojil a společně s ním zamířil do Chotěboře. Po druhé hodině odpolední zase i s pasažéry přijel, objel hospodu v místech, kde by to dnes nebylo možné, zabočil doprava, sjel dolů, zastavil a vlečňák odpojil. A pak se zase kolem sochy svatého Jana Nepomuckého vrátil na cestu k Barovicím. Rituál se odehrával každý pracovní den. Připadal mi romantický. Nevím už z jakých důvodů, ale jako kluk jsem se jednou ve voze vzadu za autobusem svezl. Nádhera. Představte si k tomu ještě právě vznikající den, šero, zamlklé lidi schoulené do sebe, kroky s hluchou ozvěnou, ptáci se teprve probouzejí a sem tam některý zakňourá. Když jsem se ale už jako teenager chtěl takhle brzy dostat do Chotěboře, třeba na vlak, kterým jsem cestoval dál, a jiný spoj jsem na výběr neměl, platil jsem vpředu u řidiče a tudíž jsem se musel vmáčknout do autobusu, vlečňák mi byl již zapovězen.
Hloupý sentimet? Asi ano. Ale pro hodně našich rodičů znamenal autobusový přívěs podstatný kus jejich života...
|
Osou našich klukovských her byla Doubravka, která tekla dostatečně blízko, abychom se k ní dostali rychle a pohodlně, ale zároveň přiměřeně daleko, aby nás nikdo z dospělých nerušil. Až na pana Konfršta.
Pamatuju si ho v černé cestářské uniformě, jak hází škváru na mrznoucí silnice. Rozkročený stál na valníku, který táhli koně, a v pravidelných intervalech máchal lopatou, jako by sekal trávu. V létě nás pak honil kolem Doubravky, když jsme chytali ryby. Mysleli jsme si o něm, že je porybný, a asi jím i byl, protože kdo jiný by měl tak puntičkářský zájem na tom, abychom kolem řeky nevyváděli něco nepřístojného. A moc dobře znal naše finty. Jezdil na mopedu, jehož typický zvuk jsme už z dálky poznali, takže jsme se vždy včas schovali. Jednou takhle projížděl Kamenným, zastavil se u tamějšího mostku, dal mopeda na stojánek a rukou prošátral, jestli tam není nějaký hák.
Hákem se rozuměl vlasec na jedné straně pevně přivázaný k mostku, třeba k noze zabradlí nebo vespod za nějaký výstupek, a druhý opatřený háčkem a vhodnou návnadou. V Kamenným bylo ideální prostředí, Cerhovka tam ústí do Doubravky a má patřičný proud, který návnadu nenechá dopadnout na zem, nýbrž s ní mrská sem a tam. Hák jsme nastražili ráno a odpoledne jsme si došli pro úlovek. Někdy i pro patnácticentimetrového lipana. Buď tam byl, ale častěji nebyl. Ten den, kdy jsme z úkrytu v houští pozorovali pana Konfršta, jsme naštěstí nehákovali.
Ne, nechci tvrdit, že by chytání ryb patřilo mezi naši častou zábavu, naopak, nečím takovým jsme se zabývali jen výjimečně a ještě řidčeji jsme něco ulovili. Ale když už, stálo to za to.
Rozdělali jsme oheň, lipana zespodu nařízli a vyvrhli, nasolili ho, obalili do velkých lopuchových listů, oplácali jílem, uložili do žhavého popela a dál přikládali. Po upečení a rozbalení jsme potom uždibovali jemné kousíčky něčeho moc dobrého. Takhle jsem vlastně poprvé ochutnal rybí maso. Oba moji rodiče je totiž z nějakých důvodů nejedli, tudíž se u nás doma nechystalo ani pro děti; to až později.
V Doubravce žili raci a my jsme se jich báli, protože nám někdo nakukal, že svými klepety dokážou člověku ustřihnout prst. Přesto jsme šátrali pod vymletými pařezy a s lehkým mrazením v zádech čekali, kdy na nás zaútočí. Teď? Už? Nebo tady? Ještě nyní mi vstávají chlupy napětím, když si na to vzpomenu. Jak příjemné. A nevím o žádném bezprstém spolužákovi. Raky jsme nezabíjeli, raky jsme pouštěli zpátky do vody. Možná proto nesouhlasím s přirovnáním červený jako rak. Rak není červený. Leda byste ho hodili do vroucí vody. Fuj. Ačkoliv mořské potvory, jmenovitě slávky, olihně, chobotničky, kraby a další podobnou havěť mám k jídlu rád a často si je dopřávám... Asi proto, že jsem je jako kluk nehledal v hlubinách mořských vod.
Raci žili v Doubravce nanejvýš do naší šesté třídy, pak se začali ztrácet a do pěti let zmizeli úplně.
A s obávaným porybným mám ještě jeden zážitek. Soutok Cerhovky, Doubravky a náhonu do Peškova mlýna tvořil malý ostrůvek, kde jsme si chtěli vybudovat chatrč částečně zapuštěnou do země. Když jsme však vyházeli pár čísel zeminy, prosákla tam voda, takže jsme si aspoň rozdělali ohýnek, a to podle předpisů, čili ohraničený kameny. Na ostrůvku navíc nemohlo nic chytit, protože tam nic nerostlo. Pokud nepočítáme dva velmi vysoké stromy s podemletými kořeny. Nebo tři stromy? Prostě všechno v pohodě a pod kontrolou. Najednou se odněkud vynořil pan Konfršt a přes řeku volal, abychom to uhasili. My jsme nic takového neměli v úmyslu, a navíc jsme se mu lehce posmívali, neboť byl za vodou a na nás nemohl. Třeba: "Co je vám do toho, co tady děláme, copak je to vaše?" Nebo: "Tak si to pojďte uhasit sám." Na ostrov jsme se totiž dostávali padacím mostem z několika stlučených olšových kmínků a ten jsme měli zrovna zvednutý, takže pohoda. Jenže porybný k nám přeskočil v nejužším místě Cerhovky, konkrétně od Olšinek. My jsme se lekli, zkoprněli jsme, ale jen na chvilku, okamžitě jsme přebrodili Doubravku na lhoteckou stranu a teprve odtamtud pokračovali v dalších siláckých řečech. Pan Konfršt rozdupal ohniště, popel nahrnul do vody a pohrozil, že nás moc dobře zná, že si nás najde a že si to s námi vyřidí.
Ale asi nás neznal. Nebo zapomněl. Anebo nás chápal, vždyť byl taky kdysi kluk...
|
Tak jsem zase po dlouhé době slyšel Paranoici od Black Sabath přímo od Black Sabath a musím přiznat - paráda. Nic na tom nezestárlo.
V době, na kterou vzpomínám, tuhle muziku československá rádia nehrála, proto nám ji zprostředkovávaly místní hudební skupiny na tanečních zábavách. Chtělo se mi napsat kapely, ale musíme rozlišovat. Kapely sice Sabathy, Párply, Stouny nebo Uriáše také hrály, jenže si je přizpůsobovaly k obrazu svému podobně jako oficiální populární zpěváci, což pochopitelně nebylo ono. Kdežto v amatérských hudebních skupinách hoblovali veskrze mladí kluci, kteří se snažili co nejvíc přiblížit originálu. Mnohé kousky jsme dokonce nejprve slýchávali od nich, protože jsme nebyli takovými fandy, abychom denně poslouchali Laxík nebo běhali po napůl ilegálních burzách a sháněli desky.
Jména skupin i tváře hráčů jsem už dávno zapomněl, ale pořád je jakoby slyším. Byly učiteli, málo platné a asi nám dali víc než povinné hodiny hudební výchovy. Proto si dodnes raději poslechnu pěknou rockovou pecku než dechno, techno či popík v podání superstářího objevu. A tak jim tímto vzdávám hold.
|
Když jsem chodil do deváté třídy, promítali nám film, který pojednával o první pomoci. Byl velmi názorný. Dodnes si z něj pamatuju pouze jediný výjev. Pán stojící na štaflích zasklívá okno nade dveřmi, skleněná tabule mu z ruky vyklouzává zrovna v okamžiku, kdy dole pod ním prochází dítě. A z tepny stříká krev... Víc nevím, neb na mě přišly mrákoty. Třídní Marie Poděbradská mě chápavě vyvedla na chodbu, abych se nadýchal čerstvého vzduchu, ale už mě nenutila, abych se vracel. Naštěstí.
Věděl jsem to o sobě a do budoucna jsem se vyhýbal jakémukoliv instruktážnímu filmu na toto téma; a ovšem též jsem obloukem obcházel instruktážní činnosti se zdravovědnou tématikou. Neumím poskytnout první pomoc, stydím se za to, ale to je tak asi všechno, co s tím vy můžete dělat.
Zkrátka nesnáším krev. Už jako dospělý, byť hrozně dávno, byl jsem po drobném úrazu v nemocnici. Trpěl jsem nesmírně, když mi sestřička brala krev. Sotva jsem se trošku vzpamatoval, přišla druhá a že prý mi musí vzít krev.
"Vždyť před chvílí... Vaše kolegyně..." zbledl jsem.
"Ano, já vím. Ale ona tu ampulku právě rozbila."
|
Zatímco do libické školní budovy jsme vstupovali hlavním vchodem, v Malči jsme se tam dostávali z boku. Ne oknem, normálním vstupem. Dveřmi. Konkrétně ve směru od Klimše. Tuto křivdu dodnes těžce nesu. Učitelé nám to samozřejmě patřičně zdůvodnili, jako ostatně všechno a vždy, tvrdili, že musíme používat vedlejší vchod, protože na něj navazuje šatna, kde se laskavě přezujeme, ne že ne, abychom po chodbách, jakož i po třídách nelétali v zablácených botách, to by se nám prý paní školnice pěkně poděkovala. No, kdybychom létali, asi bychom toho moc nezablátili, pokud bychom nepřistáli. Hele, Zárubo, nebuď drzý. Jako bych učitele slyšel.
Ale jistou logiku jim přiznat musím. Šatna nebyla velká a ani bůhvíjak vybavená. Řady háčků na zavěšení svrchníků a bund, dole dlouhé dřevěné lavice, pod něž jsme mrskali boty, když jsme je vyměnili za bačkory, které jsme si jinak ukládali do látkových nebo kožených sáčků se stahovatelnou šňůrkou. Žádné uzamykatelné drátěné kóje, jak jsme je znali z filmů. A přece se nekradlo. Anebo alespoň ne v takové míře, abych si na to pamatoval. Pravda, jednou jsem byl nucen odejít domů v jiné obuvi než své, když mi spolužák zanechal tu jeho, neboť se spletl, což se záhy vysvětlilo. Nebyl tenkrát velký výběr, nosívali jsme stejné věci.
Vyučující, který měl poslední hodinu, nás v houfu odvedl do šatny a počkal, až zmizíme. Takže když chtěl člověk posedět a zalaškovat se spolužačkou, musel okounět, loudat se, hledat, tkaničky převazovat, dokud kantor neztratil trpělivost a nevypařil se sám. Třídy zřejmě dodržovaly určité pořadí, protože sejit se v té naší malé útulné šatničce celá škola najednou, ušlapali bychom se.
Ale zase by nemusela být nouze o nějaké to sáhnutí... Že, pánové?
|
V úterý jsem zde tvrdil, že nesnáším krev. Není to tak úplně pravda, čím jsem starší, tím víc je mi to jedno, respektive, když jsem byl na odběru vloni, vydržel jsem všechno a v pohodě.
Na konci šedesátých let měly libické složky cvičení civilní obrany (nebo ochrany?) a my žáci jsme se ho účastnili jako postižení. Byla to děsná bžunda. Nějaký imperialistický zvrhlík totiž za humny odhodil kus atomovky a zamořil nám celou vesnici. Jeden každý z nás dostal nemoc či zranění, řekli nám, jak se při tom máme chovat a za co se držet. Sténat jsme nemuseli. Ale my jsme sténali, protože nás to bavilo. Kdy jindy jsme si mohli zasténat, aniž by nás cokoliv bolelo. Já ji dostal do břicha. Nějaké ženy mě obvazovaly a dva chlapi mě na nosítkách vynášeli ze sklepa školy. Cvičení prokázalo dobrou připravenost na agresi států Severoatlantického paktu, klidně mohla přijít.
A ona nikde. No, nenaštvalo by vás to?
|
Dlouhá pauza mezi posledním a tímto zápisem je jak neomluvená absence ve škole. Jde to se mnou z kopce. Za celou povinnou školní docházku - jakož i později - jsem totiž nechyběl, aniž bych to předtím nebo potom věrohodně nevysvětlil. Ani v práci jsem áčko nikdy neměl. A teď tohle. Čtyřdenní mezera. Na co bych se jen vymluvil...
Ale ano, přiznám barvu, výpadky mého psaní způsobuje podzim. Chladna zrána, vstáváte, je tma, než se rozkoukáte, je tma, slunce nehřeje, lidé se neusmívají, v práci moc práce, komu by se chtělo přemýšlet, mně tedy ne. A bude hůř.
Navíc mám dojem - a čím víc o tom přemýšlím, tím víc se mi to zdá pravděpodobnější -, že v době našeho dětství se den nezkracoval, teplo neztrácelo a humor nezávisel na ročním období. S radostí jsme vstávali do školy, s nadšením jsem běhali po venku, Země s námi zkrátka letěla vesmírem pořád stejně. A když něco, houby jsme si z toho dělali...
Mimochodem, prý rostou. Potvory. Zrovna teď, když se mi nikam nechce.
|
Jedno z neveselých podzimních témat je systém naší docházky do libické školy. Neveselý proto, že si na některé věci nemůžu vzpomenout.
Vím jistě, že jsme první a pátou třídu absolvovali samostatně, a to s panem řídícím Brtkem, respektive učitelem Procházkou, druhý ročník jsme trávili společně s třeťáky a učila nás paní učitelka Čermáková, ale u třetí a čtvrté třídy tápu a nemám čeho se zachytit. V obci totiž byla - a snad dodnes je - takzvaná malotřídka, takže se o dva ročníky v jedné místnosti souběžně starala jedna kantorka. Za nás. Když do téhož ústavu chodil o osm let mladší brácha, seděly pohromadě už tři ročníky, protože jich bylo dohromady zoufale málo. Socialismus měl tu podivnou vlastnost, že dokázal regulovat populaci celého státu z jediného místa.
Přesto bych si dovolil tvrdit, že jsme třeťák trpěli se čtvrťáky, kam třeba patřil Pavel Lédl, Ota Pátek, Jirka Veselý nebo Marcela Fišerová, abych zabrousil i na Druhý konec, a ve čtvrťáku jsme se otravovali se třeťáky, mezi kterými byl například i Jiří Císař, dnešní známý chotěbořský blogger. Muselo tomu tak být, protože si pamatuju na Tetku Kubátku. O rok mladší spolužačku z Libické Lhotky. Doufám, že se na mě nebude zlobit. Byla menší postavy. Ale zase taková živá a bezprostřední. Jednou si při vyučování dala nohy do lavice. Totiž - sedávali jsme po dvou v systémech za sebou spojených kovových konstrukcí se sklopnými dřevěnými sedátky a mírně skloněnými pracovními plochami, pod nimiž se schovávaly vodorovné odkládací police. A právě tam si své nožky spolužačka spokojeně šoupla. Když si toho pan učitel všiml, jen zakroutil hlavou a pravil, že je jak tetka. A od té doby jsme jí přezdívali Tetka.
Přečetl jsem si, co jsem napsal, a došlo mi, že všechno bylo trošku jinak. Čas je neuvěřitelná guma.
|
Na děravou paměť se vymlouvám často. Proto bych mohl zavzpomínat na něco, co vím naprosto přesně.
Takže koupání ve Stavenově. Rybník tenkrát nezarůstal tolik jako dnes, z lesíka na východní straně se do něj dalo pohodlně vstoupit, neboť tam bylo jílovité dno, ukotvená plovoucí kláda sloužila jako skokanský můstek, sem tam se pod hladinou nacházely staré, časem konzervované pařezy, voda jako kafíčko a většinou čistá... Mnozí z nás se tu naučili plavat.
Když jsme si chtěli extra zaskákat, prošli jsme cestičkou podél Doubravky k hrázi, kde byla větší hloubka, ale hlavně betonové stavidlo. Jednou jsem tam hupsnul a spolu se mnou na hladinu vyplavaly zvířecí vnitřnosti. Řekl bych přímo bachor, čepec. Nebo kniha? Kdo ví, čím rybáři přikrmovali...
No co, upozorňoval jsem laskavého čtenáře na nedokonalou paměť. Důležité informace z ní mizí, blbosti zůstávají.
|
|