Pololetní vysvědčení mi vždycky připadalo tak trochu jako podvod. Dostali jsme krásný blanket s vodoznakem, který jsme však museli hned druhý den vrátit, nebyl-li mezi oběma měsíci víkend. Něco nám dali a hned nám to brali. Předtím býval aspoň týden pololetních prázdnin, pak někdo vymyslel prázdniny jarní, a to v různých termínech, aby se mohli žáci střídat na lyžařských pobytech, přičemž ty pololetní zrušil.
Nevzpomínám si na žádný výrazný zážitek spojený s vysvědčením, jen mi tane na mysl, jakou jsme tomuto dokumentu přikládali důležitost prokazovali mu úctu. Do desek, nepřekládat, neumazat. Asi je to dané už od Marie Terezie, protože jak jsem měl možnost pozorovat, úcta trvá.
Syn včera chlubivě nechal své gymnaziální vysvědčení na mém pracovním stole, ale když jsem přišel, manželka ho upozornila, ať si ho raději schová, abych mu ho nepokreslil, že prý je pro mě papír jako papír. Ne tak docela. Jako žáka mě zajímalo, co by se stalo, kdybych pololetní vysvědčení zničil. Nikdy jsem k tomu však nenašel odvahu a ani jsem neslyšel, že by se o to někdo pokusil.
Od našeho bývalého učitele ale znám historku o ztracené třídní knize. Vždycky, když přišel na hodinu nějaký pedagog a chtěl do ní zapsat, dostalo se mu na otázku, kde je, odpovědi: "V zelí." "Ty vaše srandičky. On vás ten humor přejde, až bude čtvrtletní klasifikace. Kde je třídní kniha?" "V zelííí!" Po čase vyšlo najevo, že ji zcizil syn zahradníka a schoval opravdu do zelí. Od stejného učitele je zřejmě i příběh s hořčicí. Kantor vykládal o nějakém hrdinném boji, když tu prý vstal jeden žák, z lavice vyndal sklenici s hořčicí a s výkřikem: Za svobodu! jí mrštil do tabule. Nevím, jestli to bylo přesně takhle, ale učitel, který nám tohle a podobné zážitky vyprávěl, vždycky s povzdechem dodával: "Nojo, dneska jako by už žáci neměli vůbec žádnou fantazii."
|
Bobtail Harry a jeho pán mají zásluhu na tom, že tyhle stránky navštěvují čtenáři, o kterých bych to vůbec nepředpokládal. Původně jsem totiž chtěl jen vzpomínat a trochu osvěžovat paměť některým svým bývalým spolužákům a učitelům, kterým není internet cizí. Postupem času mi docházela naivita mého počínání, neboť vlastně ani netuším, jak bych jim měl dát na vědomí, že tenhle weblog o nich existuje...
Přiznám se, že psi nejsou moje hobby a nikdy nebyli. Psa jsme doma neměli, nijak zvlášť jsem nevyhledával hodného dědova Puňtu, ani strejdova ostrého Kányse, vlčáka, který by dokázal každému zloději pěkně natrhnout cokoliv. Jako dítě jsem po psovi netoužil. Jako dospělý jsem ale strašně rád na vesnici poslouchal noční štěkání psů. Za bezvětří, při dobré slyšitelnosti, to nemělo chybu. Jenže ve městě? Někdy vloni jsem odemykal auto, parkuju na ulici, najednou odněkud přiběhl ratlík a označkoval mi kolo. Panička, dáma pozdních středních let, nehnula ani brvou. Povídám asertivně: "To od něj není hezké. Co byste říkala tomu, kdybych ho nakopl, dala byste mě k soudu?" Koukala jak středočeský hejtman.
Jsem proto špatný člověk, když nelnu láskou ke Canis familiaris?
Přísahám ale, že kdybych náhodou šel kolem Harryho plotu, nebudu na něj dělat obličeje. Ani ksichty. Fakt, čestný pionýrský. |
Tyhle řádky vznikají ve stařičkých Windows 95 a na již deset let šlapající mašině, i když používám MSIE 5.5 a výsledek na internet dopravuju prostřednictvím jiných počítačů. Je to jak s fotografováním. Jsou lidé, kteří tvrdí, jaký mají perfektní fotoaparát, a mají, jenže snímky nic moc. Takové nějaké umrněné. Naproti tomu narazíte na člověka s fotografiemi jak víno, který svůj přístroj schovává za zády, protože se za něj stydí. A pak jsou tu ovšem mistři. Takový Mirek Martinovský třeba fotil kovovými krabičkami s vypálenými dírkami ve staniolu místo objektivu a jeho barevné snímky bych vám přál vidět.
Chci tím zkrátka poněkud neskromně naznačit, že při tvorbě weblogu na počítači nezáleží.
Mému stařičkému computeru říkám důvěrně Chroustal. Se svými 16 MB operační paměti mu chvilku trvá, než si informace přeuloží, aby si ji uvolnil pro další operace - ale kdyby při tom aspoň nevydával ty šílené zvuky. Chroustal se celkem drží, zato monitor chřadnul až dochřadnul. Odcházel pomalu, den po dni, mlžil se, měnil barvy, některá slova už jsem sotva rozeznával, v sobotu jsem se naštval, zajel do obchodu, ukázal na nejlevnější sedmnáctku, protože přece k dědečkovi nebudu připojovat nějaký super plocháč, a nestačil se divit, co všechno v počítači mám a co jsem předtím vůbec neviděl.
A dost. Žádná současnost. Příště už jenom vzpomínky.
|
Nyní zavzpomínám na to, jak jsme byli krutí ke zvířatům. Slabší povahy a ochránci všeho nechť laskavě prominou a kliknou raději jinam. Jsou ale chvíle v životě dětském, kdy prostě nemůže jinak. Zejména, žije-li v malé vesničce uprostřed nádherné přírody.
Už jsem tu psal o bunkru, který jsme si o prázdninách vybudovali V kamenným. Jednou jsme po dopoledních hrách odcházeli domů na oběd, když tu jsme spatřili na řece divné ptáky, které jsme tu předtím jaktěživa neviděli. Byly to kachny, ale světlé a s ornamenty na peřích, prostě zvláštní, ani ne domácí, ani ne divoké, které jsme samozřejmě jako vesničtí kluci dobře znali. A tak jsme je pochytali a zavřeli do bunkru. Rozvíjeli jsme teorie o ptácích zabloudivších sem z dalekých krajin, že to bude zoologický objev století a že nás všechny dokonale proslaví. Jen nás trochu mátla jejich neschopnost létat.
Samozřejmě, že někomu patřily. Ve Lhotce ve mlýně bydlel u Pešků Janko, muž neurčitého věku, který silně napadal na nohu a mluvil podivnou slovenštinou. Neznám souvislosti, my jsme ho vnímali pouze jako nemotorného člověka pasoucího Peškovu krávu, kdekoliv se dalo. Řekl bych, že jsme se mu i posmívali.
Takže když jsme se vraceli z oběda, narazili jsme na něj a prý jestli jsme neviděli kachny. My že ne, ale jen co zmizel z dohledu, letěli jsme k bunkru, kachny vypustili a ještě jim trochu pomohli, aby se po proudu dostaly až ke mlýnu. Později jsme se dozvěděli, že šlo o vzácnou drůbež a že ji pan Pešek choval na zkoušku nebo co.
Naproti tomu nejobyčejnějšími ptáky byli vrabci. Pokoušel jsem se je chytat do pastí. Mohlo mi být tak deset. Někde jsem o tom totiž četl. Vezmete velké kruhové síto na obilí, otočíte ho dnem nahoru, postavíte šikmo na zem a jednu stranu podepřete klacíkem, ke kterému přivážete dlouhý provázek. Když pod síto nasypete ptačí dobroty, na konci provázku se schováte a zatáhnete v okamžiku, kdy je v pasti vrabčák, máte ho. Jenže já ho nikdy neměl. Několik hloupých sýkorek ano, ale vrabčáka? Nikdy. To je mazaný pták. Nanejvýš jich pár hopkalo kolem, jeden se skočil mrknout, kdo je na konci provázku, někteří odletěli, druzí přiletěli, štěbetali všichni, ale dovnitř se jim nechtělo. Jo, vlezli tam, když jsem provázek zrovna nedržel, když byl přetržený, anebo když jsem se zdržoval v místech, odkud bych past nemohl sklapnout ani náhodou.
Tenkrát jsem samozřejmě neměl znalosti ani trpělivost, chtělo to třeba nechat past připravenou několik dní, inu, každý není Josefem Vágnerem, vynálezcem československého safari.
Vrabčáky jsem získal jiným způsobem. V domku byla vodorovná větrací šachtička, kde si vybudovali hnízdo, což jsem ovšem zjistili, až když se vylíhla mláďata. Opatrně jsem je vybral i s jejich pelíškem a umístil do krmítka, které jsem předtím obehnal drátěnou sítí. Staří své potomky našli a krmili je, jako by se nic nestalo. Zajímavé pozorování. Jenže jsme také měli šíleného kocoura, který si víc než myší na půdě všímal koček v sousedství a domů se přicházel jenom nažrat. Zřejmě jsme mu jednou nedali a tak si posloužil sám.
Jiná smutná historka mi uvízla v paměti z konce léta, kdy hřadovaly vlaštovky. Tehdá jich před odletem do teplých krajin bývaly stovky, ne jako dnes. Ke každému správnému klukovi patří prak, takže jeden můj vykutálený vrstevník se takhle postavil pod dráty, sebral šutrák, zasunul do praku, natáhl gumu od pasu nahoru a: "Hele, že ji sejmu." Vlaštovky se zvedly, jedna spadla, a byl to její poslední let vzduchem. "Jé, to jsem nechtěl, to byla jenom sranda..." Málem brečel.
Ale k daleko největšímu vraždění živočichů docházelo Pod skálou u koupaliště. No, koupaliště, Doubravka byla přehrazená naházenými kameny a v ohybu tvořila tůňku. Tam nás žrali ovádi. Říkali jsme jim hovada a plácali jedno za druhým. I tak jsem občas domů odcházeli s nejedním červeným pupínkem.
Je to tak tři roky, co jsem na ta místa zajel s autem, abych si z řeky vylovil pár pěkně omletých kamenů na nějaký zahradní artefakt. Ovádi se na mě vyhrnuli, jako by si říkali, chlapče, tebe jsme tady už dlouho neviděli, jen si užij. Několik se mi jich podařilo zneškodnit. Koukám, vždyť jsou dvakrát nebo dokonce třikrát větší, než bývali před třiceti lety. Jsou snad zmutovaní? Za čtvrt století je budeme zabíjet brokovnicí.
Mimochodem - pak že nemají počítače vlastní inteligenci - předevčírem jsem pomlouval svého Chroustala, včera večer mi za to do klávesnice převrhl plnou sklenku červeného vína. Kdo někdy vyštipoval písmeno po písmenu, dá mi zapravdu, jaká je to nepříjemnost. A kdo někdy pil beaujolais, tak taky.
|
Okresní dům dětí a mládeže v Chotěboři mi v roce 1970 udělil diplom za 1. místo v běhu na 300 m - mladší žáci - 45,1 vt., podepsán Josef Kaucký. Nevím, za kolik mladší žáci běhají třístovku dneska, ale pro mě to byl tenkrát obrovský zážitek. Tak obrovský, že mi z paměti vytlačil všechny osoby kolem. V Malči jsme měli fotbalové hřiště hned u školy, ale malé, jen co by stačilo na proběhnutí při hodinách tělesné výchovy. Jedna bílá kovová brána stála u školní budovy, druhá u kina, dál od silnice bylo pískové doskočiště pro skok do dálky, vedle pro skok do výšky a na druhé straně pak volejbalové hřiště, kde jsme nejčastěji hráli vybíjenou. Člověk by ani neřekl, jaká erotická hra to může pro chlapce být. Ne dotyková (taky bych mohl zavzpomínat), ale fantazijní. Při uhýbání před letícím míčem vám dívka nabídne pózy. Ladné, překvapivé i ty neskutečné. Proč myslíte, že malíři malují ženy v pózách? Protože je to krásné, a vzrušující.
Jednou mi učitelé nabídli, abych si půjčil školní tretry a zaběhal si se staršími spolužáky, a protože jsem jim stačil, vyslali mě spolu s dalšími na okresní olympiádu do Chotěboře. V tomhle pro mě velkém městě se vyskytoval pro mě velký stadion. Měl šikmé tribuny, opravdové šatny, skutečnou antukovou běžeckou dráhu se startovními bloky a místní rozhlas. Mám strach, aby nešlo jen o mou představu, sen či fantazii, vždyť víte, jak dovedou třináctiletí klucí snít, protože jsem už nikdy potom na chotěbořském stadionu nebyl a stojí-li ještě, už bych ho dnes asi nenašel. Nicméně atmosféru si pamatuju. Zpočátku rozechvělá, ono už slyšet své jméno z amplionu, ta důležitost, potom úporná, musíš, a nakonec radostná, s úlevou a se šťastnými pocity. Asi tak nějak.
Ve finále jsem běžel od startu první a pořád jsem někoho cítil za sebou, tak jsem prostě přidával a přidával, dokud se neobjevil cíl. Dorazil jsem úplně zničený. Moje tréninky spočívaly v běžné činnosti vesnického kluka a taktika? Něco nám možná před závodem učitelé řekli, vím já? Určitě řekli, to bych jim křivdil.
Závody se uskutečnily v červnu a mám dojem, že jsem bezprostředně po nich někam odjížděl, snad na prázdninový tábor, s rodiči do sicialistické ciziny nebo jen tak na výlet, protože jsem výhru se spolužáky náležitě neoslavil. Respektive nemohl jsem být spolužáky dostatečně obdivován a chválen. Ale ano, máte pravdu, scházelo mi machrování před holkama, to je ten pravý důvod.
Závody - běžel jsem ještě padesátku - mě tak okouzlily, že jsem uvažoval o sportovní kariéře. Dokud jsem ovšem nezjistil, co je za tím dřiny.
|
Na úvod oprava. Není pravda, že naše bývalá paní učitelka Marta Cimplová pochází z Malče, jak jsem tvrdil 3. prosince, nýbrž je pravda, že pochází z Blatnice, z které si tak ráda dělala legraci. Informaci poskytl (děkuji) malečský rodák pan Sojka, který mi zároveň sdělil, že bývalý ředitel Mach zemřel vloni ve "věku vyšším než 90 let".
Snad se občas dopouštím nepřesností, dokonce lží. Věřte, že neúmyslně, nechci nikoho poškodit. Tohle naštěstí nejsou žádné paměti či jakýkoliv jiný literární útvar, kde bych musel cokoliv ověřovat, prostě jen vzpomínám, hraju si. Weblog se možná stává novým žánrem, ale ani tady bych se nechtěl nechat svazovat pravidly.
Našel jsem dopis, není datovaný, ale z kontextu jsem pochopil, že ho psala deváťákům, tedy nám, bývalá spolužačka, která tu devítku vyšla rok před námi. Autorku znám, ale neprozradím. Dopisem vlastně děkovala Zdeňkovi a mně za fotografie. A je mi podezřelé, že to byla zrovna ona a že ten dopis mám schovaný ausgerechnet já. Píše:
"Ani nevíte, jak bych se ráda vrátila do malečské školy, na kterou jsem dřív tolik nadávala. Např. potkám ve městě Alenu D. a ta taky říká, co se tam zažilo, jak jsme se vždycky třásli před chemií, češtinou a rýsováním..."
a na jiném místě se zmiňuje o blížících se přijímačkách na střední školy a dodává:
"Nemyslete si, že jsem proti vám, ale jak já si teď toho cením, že nás s. Poděbradská nechala poškole, když jsme neuměli dějepis, alespoň teď vím, že když se ho nenaučím, že chytnu bajličku jako hrom. Nebo že zřídila doučování z češtiny, i když teda my češtinu vůbec nemáme (máme jen literaturu). Nebo že s. Poděbradský nás pořádně učil fyziku, jinak bych v ní lítala až po uši. O něco horší je to s chemií. Mám z ní sice dvojku, ale nebýt některých obětavců, kteří napovídali, tak jsem dostala za pět a ani bych nemrkla."
V dopise nejsou žádné hrubé chyby, jak jsme říkali ve škole. Velmi pečlivá žákyně. Co to jen studovala, že tam neměli češtinu? Stejně by mě zajímalo, co dělá teď...
|
Psát o Mikuláši pár dní po Hromnicích může jedině blázen. Přesto se pokusím, protože to není až tak úplně nelogické. Chození Mikuláše, anděla a čertů mám totiž spojené se sněhem a poslední dobou chumelí víc druhého února než šestého prosince. V Libici se udržovala krásná tradice, že se vždycky někteří ze starších, náctiletých, oblékli do roucha Mikuláše, anděla a čertů, chodili od baráku k baráku a konali svou povinnost. Jeden rok se začínalo na Čihadlech u Dymáků a končilo na Druhém konci u Bohuňků, další rok zase naopak. Se svatými se od stavení ke stavení motal i velký hrozen dětí, jako včely kolem královny. Průvod bylo slyšet po celé obci. Tma, pouliční lampy, sníh, mráz, ale nás hřála jedinečnost zážitku, a jak se muž s bílými vousy a doprovodem blížil k našemu domu, tep stoupal, nenápadně jsme se oddělili od chumlu, nervózně letěli domů a očekávali věci příští. A pak k nám jako čerti vtrhli čerti, nabízeli metličky na zlobivé dětičky, rodičové dali v předsíni do Mikulášova košíku pamlsky,
n e n á p a d n ě, abychom je od něj obdrželi třeba za básničku, anebo za ujištění, že jsme hodní byli a hodláme i nadále zůstat. Dovnitř se nahrnuly i ostatní děti, aby na vlastní oči viděly, co jsme to za hrdiny. Nádherné.
Sotva se průvod vysoukal ze dveří a zamířil k dalšímu nešťastníkovi, odložili jsme cukrovinky, nanejvýš jsme si do pusy nacpali kus čokolády, a tradá za ostatními. Protože jsem bydlel na Čihadlech, a to strategicky skoro na konci obce, měl jsem jistou výhodu. Když se začínalo u Druhokončáků, po návštěvě u nás zbývalo ještě dorazit Evu Turkovou a Jardu Dymáka, průvod se vracel a já taky, ale ke svým dobrotám; užil jsem si je hned. Kdežto když se začínalo na Čihadlech, měl jsem to okamžitě odbyté a pak si s ostatními užíval až do pozdního večera.
Před dětmi se ladasco tajilo, navíc jsem v patnácti odešel na internát, takže jsem neměl možnost sledovat realitu staršíma očima, ale nevzpomínám si, že by rodiče svaté i čerty napájeli alkoholem, jak jsem to zažil o mnoho let později v Praze.
Jo, to o Masopustu... Slivovička tekla proudem. A veřejně.
|
Libická pouť byla další tradicí, která naplňovala dětskou duši. Nemyslím pouť v pravém slova smyslu, s krucifixem a v procesí, tu jsem nikdy nezažil, myslím pouť, při níž se sjeli světští, postavili kolotoče a houpačky, otevřeli střelnice a my jsme byli u vytržení. Libická pouť připadala vždy na první neděli po svatém Jiljí, neboť muži toho jména byl zasvěcen zdejší kostel. Odborníci sice nemohou určit zcela přesně, kdo a kdy tuto budovu postavil, ale protože má románský základ, dohadují se, že mohla stát už v polovině dvanáctého století. Samozřejmě ne v dnešní podobě.
Svatý Jiljí se světil 1. září. Libická pouť proto byla tečkou za prázdninami. A nic na tom neměnil fakt, že se v některých letech muselo jít do školy ještě před pouťovou nedělí, protože to tak prostě vyšlo.
Pouťové atrakce stávaly na nádvoří zámku. Nikdy nechyběly houpačky, velký řetízkový kolotoč a střelnice. Někdy přibyla další střelnice, malý řetízkový kolotoč, horská dráha a snad ještě něco, co si už nedokážu vybavit. Nejúžasnější byl samozřejmě řetízák. To ještě u zámku rostly vysoké stromy, a když vás někdo za vámi nohou vypálil do vzduchu, kopali jste do konečků větví, listí padalo dolů a vám se točila hlava. Na kolotoči mě fascinovaly dvě věci. Měl vyvýšené pódium a nahoru se mohlo vstupovat pouze tehdy, když sedačky létaly v plné rychlosti, byly zvednuté jak široká sukně při piruetě, anebo když kolotoč stál. A druhá věc - kolotočář při startu zasouval něco plechového, co připomínalo obří kondenzátor, do nádoby s vodou. Nepátral jsem po smyslu, mohlo to být i jinak, ale tahle vzpomínka mi zůstala. Možná o to víc, že jsem se od té doby na řetízkovém kolotoči už nikdy nesvezl.
Tragická pouť se odehrála v roce 1968 krátce po jedenadvacátém srpnu, kdy k nám vstoupila vojska spřátelených armád. Tragická proto, že vůbec nebyla. Jediný stánek s cukrovinkami si vedle sochy svatého Jana Nepomuckého rozložila jakási odvážná žena. Tenkrát letěly malé plastové půllitříčky velikosti štamprlete naplněné jakousi želatinou. Žena působila zvláštním dojmem. Byla roztržitá, myslím, že silně šilhala, špatně mluvila a své zboží si nedokázala uhlídat. Když totiž na jednom konci stánku někoho obsluhovala, na druhém konci jí některé drzé děti vždycky něco zcizily. Přiznám se, že sám jsem k něčemu takovému nenašel odvahu. Škoda. Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. Proto taky nic nenám. Dnes u nás mají zloději více práv než okradení.
Na libické pouti mě ale stejně nejvíc rmoutilo, že uzavírala nádherný čas prázdnin, a když se v neděli vpodvečer návštěvy rozešly, na člověka padl smutek, že už zítra ráno, za pár hodin, za chvilku, začne nový školní rok... Kdyby se to tak dalo vrátit.
|
Se zármutkem nad ukončením prázdnin jsem to při včerejším vzpomínání možná malinko přehnal. Do svého deníku jsem si totiž 3. září 1970 poznamenal:
"Nastoupili jsme do školy s radostí, tedy aspoň já, to proto, že mě to doma už nebavilo, nebavilo mě to proto, že jsem vlastně nic nedělal, a to, co bych chtěl dělat, nešlo, protože to prostě je zakázaný, nebo se to nesmí, a to v tom smyslu, že je to vlastně zakázaný dětem, jakožto i já jsem dítě školou povinné. Tak tedy první den ve škole."
Interpunkci jsem doplnil nyní. Stejně by mě zajímalo, co zakázaného jsem chtěl dělat. O kus dál je jiná, neméně zajímavá informace:
"Každý žák musí např. ručit za svou lavici, ve které sedí, a proto musí už definitivně sedět na svém místě. Dále si bude platit veškeré ničení na školním majetku."
A další zápis jenom potvrzuje moje včerejší povídání, je ze 7. září:
"Včera tu byla pouť. Komedianti vydělali, protože je tu muzika pouťová a druhý den posvícenská, totiž dnes, v pondělí, je posvícení. Na pouti u zámku byla lochneska, kolotoč řetízák, houpačky, 2 střelnice, toť vše. Krámků bylo také dost. Také jsem se šel podívat večer v sobotu, když už jezdila lochneska, protože byla zábava. Předtím jsem se koupal a naši mě nechtěli pustit, ale já je přemluvil. Vystřelil jsem růži. Druhý den v neděli jsem šel také večer, tentokrát už mě nikdo nedržel, projezdil jsem 4 Kčs a 1 Kčs nepřesně prostřílel. (...) Na literaturu jsme si měli napsat citát od Komenského do sešitu. Docela se mi nepovedl."
Je možné, že "něco, co je zakázaný", bylo právě to, že jsem se nemohl zúčastňovat večerních aktivit, které mě tak lákaly svým tajemstvím. Libické zábavy v libickém kulturáku patřily široko daleko k pověstným, však jsem si jich později užil dost a dost. Tenkrát mně ale asi nešlo o to dostat se do sálu, nýbrž být někde pod lampami se stejně starými vrstevníky a klábosit, klábosit a předvádět se před děvčaty.
Mimochodem - v originále jsem napsal literatůra. S kroužkem nad u. Ještě že to neviděla naše češtinářka, paní učitelka Poděbradská. Ta by mi tedy ale pěkně vynadala.
|
Omlouvám se, nepředvídaně jsem přišel o čas, který věnuju tomuto psaní, proto bude dnešní povídání velmi krátké. V době našeho dětství jsme si my kluci na poutích v Malči a v Libici nejčastěji kupovali všelijaké pistolky a zapaspartované fotografie Vinnetoua. Vzpomínám si, že jsem měl kulaté kapesní zrcátko v červené plastové obrubě a s barevnou fotografií Old Shatterhanda na rubové straně. Mohlo mi být tak deset nebo jedenáct let. A mezi největší pouťové dobroty patřil turecký med.
Proto nechápu, co mají někteří lidé proti vstupu Turecka do Evropské unie.
|
S libickou poutí končily školní prázdniny. O čtrnáct dní dříve se konala malečská pouť a ta už jakoby jejich konec předznamenávala. Druhá polovina srpna nebyla pod Železnými horami vhodnou dobou ke koupání. Chladna z rána rybníky strašně rychle ochlazovala, takže jsme si mezi oběma poutěmi zaplavali venku jen výjimečně a po prvním září snad jen jednou, co si vzpomínám.
Malečskou pouť jsem považoval za menší a méně významnou než Libickou. Když o tom tak přemýšlím, vždycky jsem měl jako kluk pochybnosti. Proč musíme do školy jezdit do Malče, když Maleč nemá ani náměstí, kdežto Libice ano? Poutě se v Malči odehrávaly na návsi. Respektive na něčem, co kdysi možná návsí bývalo.
Kdežto libické čtverhranné náměstí obestavěné ze všech čtyř stran domy sloužilo od roku 1795 jako prostranství pro pořádání trhů, které svým dekretem obci umožnil císař František II. Celkem logicky se na náměstí také pořádaly poutě, a to i ve dvacátém století. Vím o tom pouze z otcova vyprávění. Sám si vybavuju matný zážitek z velmi raného dětství, kdy byly houpačky, kolotoče a všechno to ostatní pod vysokými stromy na náměstí před kostelem. Pak někoho napadlo stromy vykácet a vybudovat umělý parčík s vydlážděnými cestičkami, tím náměstí ztratilo smysl, a když z něj postupně zmizely i obchody, zaniklo. A pouťové atrakce, jakož i prodejní stánky, se od těch dob rozkládají na zámeckém nádvoří a před zámkem.
Rozdílností mezi Libicí a Malčí bychom tenkrát na přelomu šedesátých a sedmdesátých let dvacátého století našli daleko víc. A ať se na mě Malečáci nezlobí, všechny superlativy vyznívaly jasně pro nás. Měli jsme třeba hezčí kostel i zámek, měli jsme dva pěkné kravíny, měli jsme prostornější samoobsluhu v rohovém domě u sochy svatého Jana Nepomuckého, měli jsme hřbitov na kopci, jak mají správné hřbitovy být, aby rodáci viděli do krajiny...
Jediné, co jsem jim trochu záviděl, byla Kampelička. Stála kousek od školy. Vypadala jako rodinný domek. Však v ní také bydlel spolužák Pepa Horák. Slovo kampelička ve mně vyvolávalo tajemno. Ale rovněž něco dávno zaniklého, protože to muselo zaniknout, něco s nostalgií, protože to bylo obdivuhodné a protože se v tom odrážel důmysl našich předků. Něco stejného, jako když mi babička vyprávěla, jak sloužila ve Vídni, anebo po návratu domů u sedláka.
Vím, že jsme se obecně o kampeličkách učili ve škole, takže mi od dětství bylo jasné, že šlo o hospodářské záložny, které u nás začaly vznikat někdy po roce 1860, a že to byla jakási družstva lidí dávajících dohromady finanční prostředky, aby je rozmnožili a užívali. Prostě obyčejný dějepis. A malinko ekonomika. Jo, kdyby všichni tenkrát dávali při hodinách pozor, nemohli by naletět moderním zlatokopům, kteří slibovali vkladatelům dvacetiprocentní zúročení, ačkoliv kamenné banky nabízely dvě celé až dvě a půl procenta nanejvýš. Své praktiky nazvali Kampelička a dárci se jen hrnuli. Nevím, některé lidi nechápu. Přece když se žena jmenuje Svolná, tak to ještě neznamená, že s ní musím skončit v posteli.
Hm, dost dobrý závěr kapitoly o vzpomínání na školní léta.
|
Kampeličky začaly vznikat až po roce 1873 - abych nebyl obviněn z nějaké mystifikace. A když už jsme u toho, libická byla založena v dubnu, malečská v červnu, obě roku 1900.
Nevím, jaké čarodějnice měli Malečáci, ale ty naše byly nenapodobitelné. Konec dubna je na Vysočině zvláštní období. Už ne zima, ale ještě ne jaro. Tím víc vhodný čas k zapalování ohňů. O čarodějnicích jako tradici jsem vždycky četl, že si dětičky udělaly ohýnek, dováděly kolem a přeskakovaly ho.
Libický svatojakubský oheň by nepřeskočily, ani kdyby si na chodidla připevnily pružiny z auta jako známý Pérák. Připadalo mi, že je hranice k zapálení rok od roku vyšší.
Čarodějnice jsme pálili Na kopci. Opravdu se odehrávaly na kopci, odkud byl dobrý výhled do krajiny. Když už padla tma, viděli jsme oheň v Bezděkově, u Sokolovců, na Kroměšíně, a když jsem vylezli na pláň, i v Lánech. A samozřejmě v Libické Lhotce.
S Lhotečáky jsme soutěžili, kdo zapálí oheň později. Padal soumrak, mnohdy už dávno přišla tma, okolní ohně plápolaly, jen lhotecký a náš ne. Většinou jsme se uchylovali k fintě, že jsme vedle hranice zapálili roští, aby si protivník myslel, že jsme to nevydrželi. Stejné triky používali i Lhotečáci. Přestože tuhle tradici se vším všudy připravovali teenageři, vždycky nějakému už hodně dospělému ruply nervy a začal naléhat, abychom oheň zapálili doopravdy a nedělali frajeřiny.
Hranice se skládala ze silných smrkových klád a v některých letech dosahovala výšky až pěti metrů. Odhaduju. Když se ukládala poslední kulatina, normálně vysoký kluk šplhal nahoru jak King Kong po mrakodrapu. Vnitřek jsme samozřejmě až po okraj napěchovali nejen traktorovými pneumatikami, ale také vším ostatním, co hořelo. Tenkrát nebylo tolik všelijakých zákonů jako dnes, zamořené ovzduší nikomu nevadilo. A protože kousek odtud stál hřbitov a za jeho zdí se nacházelo smetiště, kam se vyhazovaly i navoskované květiny z věnců, měli jsme o jednoduché louče postaráno.
Mezi největší zážitky ale stejně řadím ten z hodně časného dětství, kdy jsme jednou s tátou šli před čarodějnicemi do lesa a noži vylamovali z plačících jehličnanů smůlu, kterou jsme potom nasypali do plechovek od konzerv, plechovky jsme drátem zavěsili na dlouhé klacky, smůlu zapálili a za šera vyrazili k ohni.
|
Před vánočními svátky jsem se zmiňoval o tom, že jsme na podzim chodili místo školy vybírat brambory. Nedatovaný zápis z mého deníku z roku 1970 mě však odhaluje z nepřesností. Napsal jsem tehdy:
"Dnes už jsme asi po 8 na bramborách, odpoledne. Ponejprv jsme dostávali 3,50 Kčs a nyní dostáváme 4 Kčs. Přijedu domů o půl jedné a v jednu jsem u dvora v Malči."
Z toho může vyplývat, že jsme se těchto brigád zúčastňovali mimo vyučování. Když o tom však uvažuju, myslím, že jsme v určitou dobu chodili místo školy a později i ve svém volnu. Zřejmě dobrovolně. Vzpomínám si také, že jsme na brambory chodili i v Libici, respektive jezdili někam do Lánů, kde jsme třídili na kombajnu. Tam se platilo od metráku a bylo to v souhrnu o něco víc, než kolik jsem si tenkrát zapsal. Tři a půl a čtyři koruny jsou za hodinu práce, dělali jsme tři, možná čtyři hodiny, zmiňuji poosmé, mohlo to hodit dost peněz, když uvážime, že rohlík stál dvacet haléřů.
Jen mě trošku udivuje, co jsme tenkrát všechno stihli za půlhodinku pouhou. Počítejte se mnou - minimálně převléknutí, naobědvání a jízda na kole do Malče. Kdo tuhle cestu někdy absolvoval, dá mi za pravdu, že jsme museli pěkně švihat.
Někdo si možná řekne, že se mi to vzpomíná, když mám z té doby deník. Rád bych ho měl. Jenže v sešitě je pouze sedm zápisů v rozmezí šesti měsíců, z nichž tři jsou naprosto nepublikovatelné, takže jakápak pomůcka. A navíc je moje možnost hledání konečná. Už nemůžu jít někam na půdu, nebo kamkoliv, a objevit zaprášený sešit odhozený na to místo před třiceti lety. Deník definitivně končí 19. února 1971, a to textem takříkajíc signifikantním. Čili příznačným. Jen jsem nevypátral, o které pedagožce se v něm mluví. A také si myslím, že jsem místo pravdivého popisování skutečnosti spíše ironizoval. Čili vyjadřoval svoje rozhořčení způsobem, který zesměšňuje.
"O polední přestávce jsem dostal vynadáno od druhé učitelky, která zde není tak oblíbena. Prostě vtrhla o přestávce do naší třídy a hned abychom si sedli na svá místa a ani se nehli. Do třídy vešel žák - ona stála u dveří. Otázka kdes byl a facka ho doprovázela na své místo. To se opakovalo několikrát. Otázka: Kdes byl? Odpověď: V hospodě. A facka. Do hospody jsme si totiž chodili kupovat svačinu, nebo limo. Obchod byl v tu dobu zavřený. Pol. př. Co si potom mohl žák myslet. Já nevím, jestli si to učitelky uvědomují, ony přece byly také žáky, nebo si snad myslí, že ony nedělají nic špatného a že jsou oblíbeny? To jsou tedy na omylu."
Dovolil jsem si opravit pouze výrazné gramatické chyby, aby na některé slabší povahy nešly mrákoty. A potom - my jsme přece v malečské škole neměli neoblíbené učitele.
|
Současní žáci základních škol slaví včerejší svátek zamilovaných podle toho, jak moc se nechávají ovlivňovat sdělovacími prostředky a okolím. Televize se snaží, marketing bývá zdrženlivější, protože chápe, že je tahle sláva odjinud a že moc peněz nepřinese. V době, na kterou tu vzpomínám, jsme samozřejmě Valentýna neslavili, stejně jako jsme třeba neslavili Díkůvzdání.
Oficiální svátky se tenkrát organizovaly zvláštním způsobem. Když mladým vykládám, že jsme někdy chodili do školy i v sobotu nebo v neděli, abychom mohli mít dva dny volna v týdnu, naznačují, že už mi přeskakuje. Tyhle přesuny se ale děly. Jako by se každé volno nadělávalo. Jestliže například první máj, Svátek práce, tedy den nepráce, připadl na úterý, učilo se předtím v sobotu a v neděli, ale v pondělí a v úterý bylo volno. Velké rošády nastávaly s vánočními svátky, kdy se za sebou sešly Štědrý večer, Štěpán a Tři králové, přičemž štědrý den byl normální pracovní den, neboť pravidlo pravidelně pravilo, že se mohou kumulovat pouze tři volné dny a nikdy jinak, aby si lidé stačili nakoupit. Prostě dokonalý guláš.
Svátky na konci roku nás tolik nepálily, protože je pokrývaly vánoční prázdniny. Tenkrát se jim říkalo zimní prázdniny. Nijak zvlášť nás nepobuřovaly ani ostatní pracovní soboty či neděle, jelikož jsme se v ty dny stejně učili jen tak napůl, anebo vůbec. Někdy byly sportovní hry, jindy jsme uklízeli, co já vím.
Stejně mi z té doby ale zůstalo trošku hořkosti. Co je to za svátek, když ho musím nahradit?
|
|