drobné libické obrázky || část o obci a okolí || vzpomínky || stránka 09
Libice nad Doubravou / různé
Foceno od Kroměšína a stavení zcela vlevo je bývalý lihovar. I s vysokým komínem, jaký mívají továrny. Komín mě vždycky utvrzoval v tom, že Libice není jan tak obyčejná vesnice. Má zámek, pivovar, lihovar, kostel a náměstí. Z lihovaru zůstalo jen torzo.
Fotografováno z rovinky pod Kopcem. Dnes by se už snímek pořídit nedal, protože před těmito domy stojí řada dalších domů a zahrádek.
Příjezd od Štěpánova. Do vilky vlevo jsme jako kluci chodili k paní Nádherové na stříhání. Podrobnosti si už nepamatuju, zůstala mi jen vzpomínka na otáčecí dřevěné křeslo a zvláštní pocit lehké hlavy, když jsem odcházeli.
Příjezd od Sokolovců. Čím dál častěji tudy jezdívaly traktory ke kravínu, proto na této komunikaci nebyla nouze o bláto. Tam, kde stojí sloup elektrického vedení, končil veřejný vodovod. Byla tam taková šachta, odkud vedlo potrubí ke kravínu.
Příjezd od Sokolovců podruhé. Je zajímavé, že se během posledních čtyřiceti let stromy kolem této cesty vyměnily minimálně třikrát. Chodívali jsme tam na jablka, švestky nebo hrušky. Stromy byly vysoké a košaté, zejména hrušeň na křížovatce Pod skálu a ke Štěpánovu. Pak všechno zmizelo. S novými příkopy se objevily nové podivné stromky a teď tam rostou břízky... Ty proměny jsou dobře vidět tady.
Takhle vypadala požární nádrž Na obci někdy v polovině šedesátých let. Jako Čihadeláci jsme neměli důvod tenhle rybníček navštěvovat, snad jen když zamrzl a my jsme tam chodili hrát hokej. Takže ho moc dobře neznám, bylo to totiž teritorium Druhokončáků. Nádrž nebyla oplocená.
Oplocená není ani dnes, jak dokazuje tento barevný snímek z roku 2004.
Ovšem v 70. letech oplocená být musela, protože černobílá fotka je právě z té doby.
U silnice ke Štěpánovu, někde v místech, kde končí zahrádky, ale na opačné straně, stála mohutná hrušeň. Často jsme na ni lezli. Vedly zkrz ní telefonní dráty. Tenkrát nebývaly v kabelu jako dnes, ale volně na sloupech. Mohlo tam být tak deset, možná dvacet drátů, dalo se na ně sáhnout holou rukou, ale nikdy jsme to neudělali. Tajemné navíc bylo, když hučely nebo spíš bzučely. Říkali jsme, že zrovna někdo telefonuje.
Další vysoká hrušeň stávala asi o pět set metrů dál ke Štěpánovu, za oběma zatáčkami, ale na její hrušky jsme chodili jen zřídka. To jsme spíš zkraje léta pilně navštěvovali třešňovku, která byla (a dodnes je, jen poněkud prořídlá) od křížku ke štěpánovskému zámku.
